Když jsem před časem sledoval reklamu na film Bardotky (2026), hned jsem si říkal, co tam dělá mezi Pavlínou Pořízkovou a Dagmar Havlovou Eva Holubová? O novém filmu režisérky Hany Hendrychové jsem sice nic moc nevěděl, možná jsem si jen představoval, že představitelky snad ještě ve svém dětství či mládí obdivovaly slavnou Brigitte Bardot a že s ní tedy mají i v současnosti něco společného. Ale jak jsem posléze zjistil, příběh je o něčem jiném.
Přitom jsem se na Bardotky původně vůbec nechystal. Nakonec mě vybudila jedna jediná otázka: Jaká asi bude na plátně Pavlína Pořízková, někdejší slavná modelka, která doposud v českém filmu nehrála – na rozdíl od mnoha „jejích“ zahraničních filmů. A musím přiznat, že to bylo jedno velké překvapení, ale o tom později.
Snad se ještě vrátím na začátek článku, kde zmiňuji, že mi v hereckém trojlístku moc neseděla Eva Holubová, i když vím, že jde o oblíbenou herečku. Tehdy mě také napadlo, jestli by se tam nehodila více Vilma Cibulková, ale to už je jedno.
A teď k filmovému příběhu, jehož scénář je dílem jak režisérky, tak Pavly Krečmerové. Nový český snímek je sice postaven na známých tvářích, ale jinak toho nic mimořádného neřekne. Setkání tří dávných kamarádek, dnes už šedesátnic, z nichž jedna z nich přijede na návštěvu z Ameriky, kde žije, je totiž nenápaditě vymyšlený. Ani hlavní postavy během několikadenní jízdy nijak neohromí, vesměs jde o trapasy.
Pobaví se nejspíš jen milovnice českých romantických komedií. Těm totiž stačí silné herecké obsazení, obstarožní vtipy, tuctové věty či „zapeklité“ zápletky, kdy se už na začátku ví, jaké to bude a jak to celé dopadne. Takže klišé. Ale mnozí to tak mají asi rádi, čehož jsem si všiml v narvaném kině. Pětadevadesát procent v kině, kde jsem seděl, tak to byly ženy od třicet do sedmdesáti – a všechny se chichotaly či řehtaly jako urvané.
Jednotlivé obrazy jsou klipy, jak vyšije, které na sebe navazují, a tak se věci dějí na zahradě jedné z hrdinek, na diskotéce, v drogovém doupěti, na hřbitově, kde se hrdinky loučí se „starým známým“, nebo na vinné brigádě. Jasně, všelijaké interiéry či exteriéry jsou k dobru věci, stejně jako práce kameramana Lukáše Hendrycha, ale ani tohle všechno k dobrému filmu nestačí.
K hereckým výkonům jen krátce. Sexuálně frustrovaná Eva Holubová (Iva) i svérázná a zvláštní Dagmar Havlová (Meda) do svých postav zapadají, ale stejně nemají co hrát respektive pronášejí nějaká slova a dodávají tomu výraz, který za ty roky ale dobře znám. Přitom obě jsou velké herečky s ohromnou filmografií. Něco jiného je Pavlína Pořízková (Valerie), kvůli které jsem se na Bardotky de facto vypravil. Je neokoukaná, stále přitažlivá a přirozená, ale především přináší do filmu jakési ženské kouzlo (stáří) a přitom svěžest. Libá je i její hanáčtina.
Vedlejší či epizodní role hrají Lukáš Příkazký, Hynek Čermák, Eva Leinweberová, Eva Podzimková, Pavel Kříž nebo Stanislava Jachnická, ale největší prostor má nejspíš Otakar Brousek ml. v postavě čerstvého důchodce a manžela Ivy. I to je další postavička, která je herecky přirozená a mile sympatická, což je jeden z mála pozoruhodných znaků filmu.
Víte, že vlastně ani nevím, proč se tato lidová komerce jmenuje Bardotky? S francouzskou filmovou hvězdou Brigitte Bardot nemají hrdinky nového českého filmu pranic společného. Je to jenom atraktivní název pro film, jenomže když k tomu tvůrci dodali zvučná jména hereček, pak se dalo očekávalo, že by to mohlo mnohé zajímat. A i když jsem se k filmu vyjádřil, přesto mě bude zajímat, jestli budou Bardotky lámat rekordy v návštěvnosti.
Fotogalerie
