Magazín Elita

Pánbůh mě má asi hodně rád, když dopustí, abych měla z pekla štěstí, říká Dagmar Pecková

Pánbůh mě má asi hodně rád, když dopustí, abych měla z pekla štěstí, říká Dagmar Pecková

Mezinárodně proslulá pěvkyně, ale také její nezapomenutelná Carmen či interpretka spjatá s dílem Gustava Mahlera, tak vnímá mezzosopranistku Dagmar Peckovou tuzemské publikum. Přitom se během let vyprofilovala na pěveckou hvězdu s žánrově mnohem bohatším repertoárem. Dokonce si vymyslela už dnes oceňovaný festival Zlatá Pecka. Kromě toho se představila i v činoherní roli, což jen dokládá šíři jejího talentu. Více o svém životě, činorodých aktivitách a plánech, nejen o těch odkládaných díky uzávěře, vypráví Dagmar Pecková v aktuálním rozhovoru.

Je to už víc než rok co – stejně jako všichni umělci – nevystupujete. Jak tuto situaci zvládáte vy a vaše nejbližší okolí?

Během prvního lockdownu jsem měla poměrně hodně práce. Musela jsem se naučit text hlavní role v divadelní hře o Marii Callas v McNallyho Mistrovské lekci. V podstatě one woman show. Čtyřicet stran tištěného textu. V reálu přibližně 100 minut ze 120, kde mluvím úplně sama. Ano, mluvím. Nezpívám. Je to role ryze činoherní. A když tedy loni v létě první lockdown skončil, tak jsme hru spolu se šéfem mladoboleslavského divadla Petrem Mikeskou nazkoušeli a s kolegy uskutečnili 11.září v Městském divadle Mladá Boleslav slavnostní a velmi povedenou premiéru. Pak se konaly ještě čtyři reprízy a šli jsme všichni do lockdownu znovu. Takže ten loňský rok, i když jsem mohla uskutečnit jen zlomek připraveného, mě posunul v mé životní divadelní pouti o notný kus dopředu.

Další zavření nejen divadel jsem nejdříve prostonala. Měla jsem covid, ale velmi lehký průběh. Pak jsem odjela domů za rodinou, kterou mám v jednom z nejjižnějšímu cípu Německa. Na úpatí Schwarzwaldu, nedaleko toku Rýna, kde se střetává Německo se Švýcarskem a Francií. Tady se tomu říká německé Toskánsko a lidé zde tráví dovolenou. A tak jsem vlastně celou dobu druhého lockdownu pojala já. Prostě odpočívám a nabírám síly na další projekty, které se ale spustí neznámo kdy. Pokud to někomu vadí, tak to jsou spíš moje děti. Dřív jsem s mým manželem, také hudebníkem, byli neustále na cestách a myši měly pré. A teď jsme k jejich nelibosti neustále doma.

Je pravda, že každé ráno běháte deset kilometrů? Co vám všechno běží hlavou?

Jak jsem již uvedla, žiju v nádherném kraji, kde je krásná krajina, rovinka i strmé kopce, pole, nebo lesy. A ráno si ty běžecké boty nazuji, ať prší, nebo je krásně, ať je mráz, nebo bláto ať mě něco bolí, nebo třeba zrovna není nálada. Prostě jdu na věc a po nějakém tom kilometru cítím, jak je mi dobře. Samota a pravidelný dech i pohyb umožňují se na spoustu věcí podívat z jiného úhlu. A někdy člověk ani nemá čas na přemýšlení. Zpěv ptáků, rozkvetlé stromy a blankytná obloha vás donutí k prostému obdivu. My odejdeme a ty stromy kolem tu zůstanou. A naše starosti jsou někdy až malicherné.

Stala se z vás také „domácí paní a kuchařka“, ale protože vím, jak jste činorodá, předpokládám, že připravujete alespoň v hlavě další projekty… Všichni doufáme, že proběhne i další ročník festivalu Zlatá Pecka…

No. Člověk by si měl v této době stanovit přesný řád, aby nezvlčil (smích). A přitom vaření je můj koníček. Na víc se tu dá sehnat jakákoli surovina ze všech konců světa. Tak to se to vaří. Ale samozřejmě si musím udělat i čas na přípravu dalších projektů, opakovat si text, shánět notový materiál, učit se nové věci. Jan Jiráň speciálně pro mě dokončil novou divadelní hru, která se snad začne brzy zkoušet. Začínáme konečně točit dokument, který měl být hotov k mým šedesátinám… No tak bude hotov halt později.

Na Zlatou Pecku se samozřejmě v Chrudimi chystáme. Musíme doufat, že v srpnu už bude obyvatelstvo alespoň ze 70% očkované a tím pádem bude snad epidemie méně nebezpečná. Chystáme vlastně program z loňského roku. Tématem festivalu bude totiž největší pěvkyně 20. století, Maria Callas. Velký koncert operních árií z jejího repertoáru, výstava jejích jevištních i civilních fotografií, životopisný film a divadelní hra Terrence McNallyho Mistrovská lekce. Na zahájení festivalu pořádáme každoročně mši svatou, kde je žehnáno festivalu s patřičným programem. Letos Rossiniho Petite messe solennelle.

Jak byste tuto akci charakterizovala, třeba i pro lidi, kteří se s ní ještě nesetkali? Zajímaly by mě vaše pocity či dojmy z minulých ročníků? Určitě máte ustálený tým, s nímž festival chystáte…

Festival jsem založila na popud bývalého starosty Chrudimě, navýsost vzdělaného a charismatického člověka, Petra Řezníčka. Stihli jsme udělat pod městem dva ročníky. Pak se to ale celé zvrtlo a po volbách se nově vládnoucí garnitura neustále snaží zničit vše, co minulé vedení města vytvořilo. I festival. Hlavně poté, co jsem se ohradila proti zneužití mého jména, fotografie a jména festivalu na volebních letácích ANO. Okamžitě jsem byla zlodějka, která okrádá daňové poplatníky. A teď mi řekněte, jak v této situaci pokračovat dál. Museli jsme se jako festival osamostatnit, založili jsme spolek Zlatá Pecka a snažíme se ve čtyřech lidech o sto šest dál. Ještě nikdy nemělo moje rodné město Chrudim tak celoplošnou reklamu jako od prvních ročníků festivalu.

Nicméně mám pocit, že to radnici moc nezajímá, protože nám bylo sděleno, že si na sebe musíme vydělat. Což je samozřejmě holá pitomost. Jako by Pražské jaro nebo Smetanova Litomyšl na sebe vydělávaly. Neprodukujeme levnou zábavu, ale skutečnou kulturu a ta si, bohužel, na sebe vydělává čím dál hůře. Takže rádi uvítáme jakýkoli finanční obnos. Jinak se snažíme dělat festival komplexně a nahlížet přes různé druhy umění, jako je hudba, výtvarno, film, nebo divadlo jedním tématem.

První ročník bylo téma Carmen a Honza Jiráň napsal speciálně pro festival divadelní hru pro mě a Báru Hrzánovou Carmen y Carmen, která se úspěšně hraje nejen po celé republice, ale i v pražském Kalichu. Další ročník byla antika a Offenbachova Krásná Helena. Je spousta nádherné hudby, která je možná zrovna u nás méně hraná. A mým úkolem je tuto krásu šířit mezi lidi. Ve finále se setkávám s obrovským nadšením. Samozřejmě Dvořákova hudba a jeho Rusalka nepotřebuje zvláštní servis. To je úplný magnet.

No, a letos tedy již z loňska odložená Callas. Kromě hlavního tématu, máme ještě hudbu v ulicích, nebo festivalové pódium, kde hrají big bandy a různé skupiny amatérů, nebo studentů pardubické konzervatoře. Aleš Cibulka dává každoročně velmi vtipnou talk show, Pěvissimo je nově vytvořená značka pro začínající a vycházející hvězdy operního oboru, kteří každoročně dostávají příležitost vystoupit na speciálním koncertě festivalu. Pořádám i interpretační kurzy pro pokročilé studenty pěveckého oboru konzervatoří, nebo akademií. A Talentissimo je zase pro abnormálně nadané děti do patnácti let, spíše instrumentalistů, protože hlasy vyspívají až po pubertě. Ale občas se tam i malá zpěvačka objeví. Dětská opera Praha nám každoročně k danému tématu přiveze operu z pohledu dětského diváka. Rodiče s dětmi mají jedinečnou příležitost přiblížit svému potomkovi a možná i sobě nenásilnou formou, že opera stojí za vidění i poslech.

Máte za sebou i řadu speciálních programů, recitálů i hudebních témat, s nimiž jste měla během let úspěch. Existuje ještě něco, s čím byste ráda přišla?

Já jsem se teď zakoukala do té činohry a ráda bych tímto směrem pokračovala i dál. Víte, v situaci, kdy máte pocit, že už jste vykonala vše, na co byly síly, tak se najednou otevře nový obzor, nebo dveře nové komnaty. Ta práce opět stojí spoustu sil a energie, ale tím nadšením máte najednou pocit, že vydanou energii čerpáte zpět. Jako kdysi. Prostě ten nový zážeh se povedl. Tak uvidíme, jak dlouho bude hořet. A jak sama říkám: Pánbůh mě má asi hodně rád, když dopustí, abych měla z pekla štěstí.

Navíc vám vyšla další kniha. O čem je a jaký z ní máte pocit?

Je to během tří let již moje druhá monografie. První napsal Lukáš Kuta a jmenuje se Dítě štěstěny. Rozhovor na téma hudba a já, moje hudební vnímání, myšlení a cítění. Druhou, nedávno vydanou, napsala Michaela Zindelová. Popud k ní byl vlastně dán výstavou šatů a koncertních rób, které pro mě během pětadvaceti let vypracovala moje přítelkyně, módní návrhářka Ivana Follová, v UMPRUM v létě 2018. Pětadvacet let je dlouhá doba a vzhledem k tomu, že každý kousek od Ivany je umělecké dílo, tak jsem ho po donošení nikdy neodložila, neprodala ani nevěnovala a prachsobecky jsem si všechny modely schovávala. Když jsem o tom Ivaně vyprávěla, tak jí blesklo hlavou udělat výstavu. Mně to zase tak důležité nepřišlo, ale když jsem pak na vernisáži viděla jednotlivé nádherné kusy této letité spolupráce, tak se mi až srdce zastavilo, jaká to byla krása. No a Míšu Zindelovou napadlo o tom všem napsat. Moje kariéra a život viděn skrz jednotlivé modely a vzpomínky z dob, kdy jsem jettovala přes zeměkouli s kufry plnými krásných večerních rób.

V minulých dnech jste oslavila kulatiny. Za normální situace byste zřejmě uspořádala gala koncert, jenomže pandemická krize všechno zabrzdila. Zajímalo by mne, jestli bylo dříve v plánu tyto vaše letošní narozeniny před publikem a kamerami pořádně „rozsvítit“?

Plánů bylo hnedle několik. Honza Jiráň psal scénář koncertu, kde se měla objevit Bára Hrzánová, Jiří Lábus, Marek Eben, Martin Dejdar, nebo i Lukáš Vaculík. Zrušeno. Pak byl naplánován v dubnu celý týden oslav v rodném městě Chrudimi. Končit jsem měla koncertem z díla Kurta Weilla s úžasnými lidmi z Epoque Quartet, nebo Honzou Kučerou, dirigentem, klavíristou a hudebním skladatelem a Big Bandem Miroslava Hloucala. To se, doufám, podaří přeložit na 27. června, kdy oslavím čtyřicet let působení na profesionálních jevištích. A nakonec pražská premiéra McNallyho Mistrovská lekce na letní scéně Kalichu. Snad i toho se dočkáme, pokud to půjde přeložit.

Když se ohlídnete zpět napříč kariérou, které milníky byly ty zásadní? A které operní role jste měla nejradši?

Jak výše řečeno, na jevištích ať už koncertních či divadelních, se pohybuji čtyřicet let. První úspěch byl právě 27. června v divadle Alfa v Plzni, kde jsem startovala hlavní rolí v americkém muzikálu Snílci. Rok na to – ještě před ukončením studií už jsem měla angažmá v Hudebním divadle v Karlíně. Tam jsem strávila tři roky a rozloučila jsem se Elisou Doolitlovou v muzikálu My Fair Lady.

Jeden z velkých milníků mé kariéry byl i totální neúspěch s hostováním v Národním divadle, kde mě Zdeněk Košler doslova odrazoval od zpívání a posílal „zpět k šibřinkám“… Naštěstí mám tak zabejčenou povahu, že mě to rozhodilo minimálně a během tří měsíců (v listopadu 1985) jsem byla přijata do operního studia v Semperově opeře v Drážďanech, a po dvou letech jsem se stala členkou ansámblu. Za pár měsíců jsem získala angažmá ve Státní opeře v Berlíně, což byla nejvyšší meta, které bylo v tehdejším přísně střežené socialistickém táboře dosáhnout. Dost raketový start bych řekla. Za rok na to se otevřely hranice a svět byl můj. Po vítězství na soutěži Pražského jara v roce 1986 si mě povšiml i dirigent Jiří Bělohlávek a začala spolupráce, která mě zavedla i na koncertní pódia. Což bylo víc, jak 50 % mé kariéry. Jiří mně otevřel svět Mahlera a už jsem se této, někdy až sebetrýznitelské lásky k jeho hudbě, nezbavila. S Mahlerem jsem objela svět a natočila několik CD nosičů, které už mezitím patří ke zlatému fondu Supraphonu.

No a pak je tu ještě ta Carmen… Lidi mě s ní spojují, a to hodně. Asi proto, že jsem se vymykala klasickému pojetí operní pěvkyně pevně rozkročené na rampě a dující přes hlasitě hrající orchestr silné tóny. Ne. Taková Carmen jsem opravdu nebyla. Micaela jednou málem skončila v ředitelské lóži, na Josého jsem skákala ze stolu a když mě topil, tak si muzikanti v orchestru stěžovali, že mají mokré nástroje… Ráda na tu roli vzpomínám. A další milník? Maria Callas v Mistrovské lekci.

Robert Rohál

Foto Pavel Petruška a archiv Dagmar Pecková

Fotogalerie
13956 13957 13958 13959

Další články z rubriky

Mám tolik nápadů, až musím sám sebe krotit, říká herec Luboš Veselý

Mám tolik nápadů, až musím sám sebe krotit, říká herec Luboš Veselý

Ale rozhodně nejsem u konce s dechem, říká Robert Rohál

Ale rozhodně nejsem u konce s dechem, říká Robert Rohál

Profesorka Věra Adámková apeluje, abychom v žádném případě nerezignovali na život a nezanedbávali své zdraví!

Profesorka Věra Adámková apeluje, abychom v žádném případě nerezignovali na život a nezanedbávali své zdraví!

Jiří Bartoň připravuje další knihu o filmových hvězdách z doby první republiky a protektorátu

Jiří Bartoň připravuje další knihu o filmových hvězdách z doby první republiky a protektorátu

První Čech, který sám pěšky a stopem projel Hedvábnou stezku.

První Čech, který sám pěšky a stopem projel Hedvábnou stezku.

ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM