Magazín Elita

Ale rozhodně nejsem u konce s dechem, říká Robert Rohál

Ale rozhodně nejsem u konce s dechem, říká Robert Rohál

Má za sebou řadu vydaných knížek, ale také minimálně čtyřicítku samostatných výstav, na nichž prezentuje své fotografie. Vedle toho působí Robert Rohál v médiích, kde se zabývá převážně kulturou. Hlavně rozhovory s osobnostmi nebo recenze či tipy na hudbu, filmy a divadlo. Kultura je mu zkrátka souzená. Od svých dvaceti pracoval v kulturním zařízení, když mu bylo třicet, přešel na spoustu let do novin a zhruba před sedmi lety se do kultury zase vrátil.

V oblasti kultuře to vypadá víc než rok špatně, nic moc se neděje, spíš se plánuje či posouvají termíny. Pokud vím, pracujete v Domě kultury v Kroměříži...

Máte pravdu, je to špatné a uvidíme, jak to bude dál. Snad jen vloni od jara do podzimu, kdy proběhlo uvolnění, jsem měl plné ruce práce. Na kroměřížském Domě kultury vedu Expozici Karla Kryla, ale také organizuji výstavy známých nebo mladých začínajících malířů či fotografů, které pořádáme v nádherném foyer. Jenže díky pandemii spousta výstav padla, respektive se termíny neustále posouvají. Klasika.

Jak to fungovalo v době uvolnění v Expozici Karla Kryla?

Přiznám se, že loni přibližně od května do září chodily mraky lidí. I když jsme svým způsobem komorní expozice, denně ji navštívilo padesát šedesát lidí. Navíc naše expozice je rarita, je "zážitková", ale to byste museli vidět. Vytvořil ji divadelní architekt Jan Konečný, zkrátka je to o něčem jiném než tradiční fotky a panely s textem.

Pokud vím, jste aktivní i co se týká vlastní tvorby. Prezentujete černobílé fotografie, vystavoval jste na mnoha místech v Česku.  Ale i to pandemie zastavila...

Během posledního roku jsem se smířil se vším, co mohlo být a nakonec nebylo. V mém případě šlo naštěstí jen o to mít jednu vydanou novou knihu či absolvovat nové výstavy... Třeba jsem se loni těšil na velkou výstavu, kterou jsem plánoval v galerii Konvent v Mikulově, ale i na kroměřížskou výstavu "Andělé mezi námi", kterou jsem měl mít společně s malířkou Miladou Ivánkovou. Určitě se neuskuteční ani letošní další retrospektivní výstava velkoformátových černobílých fotografií. Měla proběhnout v zámku v Bystřici pod Hostýnem a připomenout patnáct let, co v Česku vystavuju. Celé to mělo být ve větším stylu, navíc co fotografie, tak pod ní ne popisek, ale mikropříběh. Celkem 33 fotografií. No, ale nebude nic. Když si ale uvědomím, že jsem na rozdíl od mnohých kumštýřů a nejen kumštýřů, v éře covidu o nic zásadního nepřišel (byť všichni věci znalí vědí, co taková výstava stojí a obnáší), tak jsem se dostal do klidu. Kupodivu. V životě jsou přece důležitější věci, ne? Tak jako tak stále fotím, v poslední době městská zátiší v Kroměříži nebo Praze.

Nejraději prý fotíte lidi, které stylizujete do různých postav a tajuplných příběhů. Ty pak prezentujete na černobílých fotografických kolekcích. Na jaké své výstavy rád vzpomínáte?

Snad na všechny, ale nejradši asi na prezentace, které proběhly v nádherných prostorách. Ať už to byl renesanční zámek v Doudlebách nad Orlicí, hrady Karlštejn a Křivoklát nebo další překrásný renesanční dům, historická radnice ve slovenském městě Zvolen. Vystavoval jsem několikrát v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě, Třebíči, Kyjově, Dobrušce nebo ve Zlíně. Moc rád vzpomínám na krásnou expozici, kterou jsem měl v Muzeu fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci, ale i na výstavu ženských portrétů, která je už nějaký čas nainstalována v prostředí kroměřížské stylové restaurace Pod starou knihovnou, ta je ale už nějakou dobu zavřená.

Co foto soutěže, účastníte se jich?

Možná na samém začátku, kdy jsem fotil i pro noviny, jsem se zúčastnil třech soutěží. A protože jsem skončil vždy na druhém místě, tak jsem toho nechal.

Za dvaadvacet let máte za sebou řadu knih, naposledy vám před dvěma lety vyšla publikace "Velká kniha herců první republiky a protektorátu", kterou jste napsal společně s Jiřím Bartoněm. Od té doby nic nového?

Něco bylo v plánu, něco jsem začal psát, ale nakonec to nedopadlo. Obě dvě menší nakladatelství, s nimž jsem dříve spolupracoval, se ocitla v problémech, čemuž se ani nedivím, a tak jsme realizaci zatím odložili. Ale rozhodně nejsem u konce s dechem. A tak jsem se vrhl do něčeho žánrově jiného. Asi před čtyřmi lety jsem začal psát novelu, kterou jsem si sám pro sebe nazval Skleněné peklo. I když vám tento název asi připomene americký katastrofický film, nebude to drama. Nebude to ani Skleněný zvěřinec, to už tu bylo taky, a tak to bude možná Skleněné panoptikum... Bude to příběh, jehož děj se odehrává v jednom "okresním" kulturním domě, kde se dějí věci, které fatálně zasáhnou hlavního hrdinu. K nedokončenému textu jsem se vrátil až letos a jsem skoro hotov.

Zmínil jste Jiřího Bartoně, s nímž jste spolupracoval na zmíněné knize. Přitom on je nejen filmový historik, ale také herec, šansoniér a pedagog, který přednáší na Mezinárodní konzervatoři Praha.

Původně jsme onu knihu měli psát tím způsobem, že jednu polovinu napíše on, druhou já. Jenomže v době, kdy jsem měl hotovou jen třetinu textu, jsem zčistajasna onemocněl, a tak se stalo to, že Jirka nakonec napsal dvě třetiny, a více než třísetstránková kniha díku tomu mohla vyjít. S Jirkou, který už ostatně chystá svou první "sólo" knihu, máme i další aktivity. Spolupracuji s ním jako produkční ohledně jeho vystoupení, ať už to jsou besedy, moderování nebo šansonové recitály. Jsou to tři roky, co jsem mu vyprodukoval dva šansonové pořady, ale je fakt, že si během posledního roku moc nezazpíval. Ještě, že učí na konzervatoři a točí pro televizi. Nicméně letos na jaře nazpívá dva nové šansony, které mu napsal hitmaker Vítězslav Hádl, zatímco krásně básnivé texty jsou dílem Vladyho Gryce.

Dana Ehlová

Foto archiv a Robert Rohál

Fotogalerie
13934 13935 13936 13937

Další články z rubriky

Mám tolik nápadů, až musím sám sebe krotit, říká herec Luboš Veselý

Mám tolik nápadů, až musím sám sebe krotit, říká herec Luboš Veselý

Pánbůh mě má asi hodně rád, když dopustí, abych měla z pekla štěstí, říká Dagmar Pecková

Pánbůh mě má asi hodně rád, když dopustí, abych měla z pekla štěstí, říká Dagmar Pecková

Profesorka Věra Adámková apeluje, abychom v žádném případě nerezignovali na život a nezanedbávali své zdraví!

Profesorka Věra Adámková apeluje, abychom v žádném případě nerezignovali na život a nezanedbávali své zdraví!

Jiří Bartoň připravuje další knihu o filmových hvězdách z doby první republiky a protektorátu

Jiří Bartoň připravuje další knihu o filmových hvězdách z doby první republiky a protektorátu

První Čech, který sám pěšky a stopem projel Hedvábnou stezku.

První Čech, který sám pěšky a stopem projel Hedvábnou stezku.

ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM