Jak jedli lidé, kteří žili tisíce let před námi? Co tvořilo jejich každodenní jídelníček a jak často se vůbec dostali k jídlu? Odpovědi na tyto otázky přinášejí archeologické výzkumy, které v Česku zásadně ovlivnila práce Magdaleny Beranové, archeoložky a autorky knih a studií o pravěkém zemědělství a stravování. Její publikace patří k základním zdrojům pro pochopení toho, co se jedlo v pravěku a raném zemědělství.
Strava podle přírody, ne podle hodin
O stravování pravěkých lidí koluje mnoho mýtů, které Magdalena Beranová vyvrací a potvrzují i další výzkumy, že jejich strava byla mnohem pestřejší, promyšlenější a překvapivě stabilní, rozhodně ne tak chaotická, jak si ji často představujeme. Jedli podle toho, co jim konkrétní krajina nabízela, nikoliv podle pevně daného režimu. Jídelníček se přirozeně měnil s ročními obdobími, klimatem i úspěšností lovu. Základem nebylo maso, ale hlavně rostlinné zdroje: kořeny, hlízy, plané obiloviny, bobule, plody, ořechy či jedlé byliny. Ty byly dostupné téměř denně a tvořily hlavní zdroj energie. Naši předci tak měli potravu prakticky každý den, i když ne vždy šlo o velké či kalorické jídlo.
Maso jako vzácný bonus, ne každodenní samozřejmost
Lov byl důležitý, ale ne vždy úspěšný. Velká zvířata poskytovala mnoho masa, ale jejich ulovení bylo náročné a neprobíhalo každý den. Proto se maso jedlo spíše příležitostně, často při slavnostních událostech nebo po úspěšném společném lovu. Naopak častější byly zdroje, které se daly získat pravidelněji, a to byly ryby, drobná zvěř, ptáci, vejce a hmyz.
Sladké bylo vzácné
Naši předci neměli přístup k cukru, jak ho známe dnes. Sladká chuť byla výjimečná a pocházela hlavně z medu, bobulí a některých kořenů. Med byl natolik ceněný, že se stal součástí rituálů a obřadů. Sůl zase byla luxus a nebyla běžnou součástí jídelníčku. Lidé ji získávali jen v oblastech, kde se přirozeně vyskytovala, například z minerálních pramenů nebo solných výronů. Většina pravěkých jídel byla tedy nesolená, ale doplněná bylinami a kouřem z ohně, který dodával chuť.
Vaření jako revoluce
Jedním z klíčových momentů lidské evoluce bylo podle Beranové zavedení tepelné úpravy. Vaření zvyšovalo stravitelnost, umožnilo využít více druhů potravin, poskytlo více energie, ale hlavně snížilo riziko nemocí. Právě díky vaření se lidé mohli více věnovat jiným činnostem než shánění potravy, a to zásadně změnilo vývoj společnosti.
Jak často jedli?
Podle archeologických nálezů a rekonstrukcí jídelníčku lovců a sběračů neplatí rozšířený mýtus, že naši předci jedli jen několikrát týdně. Vědecké poznatky ukazují, že jejich strava byla průběžná, pestrá a založená na tom, co bylo v daném období dostupné. Lidé se neustále pohybovali krajinou a průběžně konzumovali to, co našli cestou. Velké hostiny po úspěšném lovu byly spíše výjimečné, ale menší porce rostlinné potravy měli k dispozici téměř každý den.
Hladovění? Ano, ale jen občas
Pravěcí lidé se samozřejmě dostávali do období, kdy bylo jídla méně, například v zimě nebo při neúspěšném lovu. Nežili v extrémních hladovkách, je však pravdou, že v nepříznivém období jedli nepravidelně, podle toho, co příroda nabízela. Šlo spíše o krátkodobé výkyvy, které tělo zvládalo díky vysoké fyzické aktivitě, nízkému příjmu jednoduchých cukrů a přirozené adaptaci na střídání období hojnosti a nedostatku.
Proč tedy vznikl mýtus, že jedli jen párkrát týdně?
Moderní dietní směry často idealizují pravěkou stravu a vytvářejí zjednodušené představy o tom, jak lidé žili. Zároveň jde v mnoha případech o promyšlený marketingový tah. Tvrzení o jen několika jídlech týdně se objevuje stále častěji, protože dobře zní, vyvolává emoci a podporuje prodej různých alternativních výživových doplňků, potravin či přírodních produktů. Samo o sobě to není špatně, problém je spíš v tom, že takové sdělení zkresluje realitu. Mýtus mohl vzniknout i z faktu, že velký lov nebyl každodenní záležitostí, ale to rozhodně neznamená, že lidé mimo tyto události nejedli vůbec.
Americký evoluční antropolog působící na Duke University Herman Pontzer v knize Burn říká, že lidský metabolismus funguje jako omezený systém. Bez ohledu na to, kolik se hýbeme, celkový energetický výdej zůstává v poměrně úzkém rozmezí. Pontzer tomu říká constrained energy model. Jeho měření u kmene Hadza ukazují, že i při 4–5 hodinách intenzivního pohybu denně nespalují více kalorií než lidé v moderních společnostech. Tělo totiž energii aktivně reguluje. Když zvýšíme fyzickou aktivitu, sníží výdej jinde, například v zánětlivých či hormonálních procesech.
I Pontzerova data zároveň vyvracejí představu, že lovci a sběrači žili v permanentním energetickém deficitu. Jejich metabolismus je na vysokou aktivitu adaptovaný a drží se v bezpečném rozmezí. Z toho vyplývá, že pohyb je skvělý pro zdraví, ale není hlavním nástrojem hubnutí, protože celkový energetický výdej je omezený. Klíčovou roli hraje především příjem energie.
Co si z toho můžeme vzít dnes?
Strava našich předků byla sice přirozená, ale nezpracovaná, přesto bohatá na vlákninu, zato chudá na cukry, především byla založená na pohybu a sezónnosti. Možná právě proto netrpěli civilizačními nemocemi v takové míře jako dnešní populace.
Magdalena Beranová ukazuje, že pravěká strava nebyla primitivní ani náhodná. Byla výsledkem hluboké znalosti přírody, sezónnosti a dostupných zdrojů. A i když se dnešní svět změnil k nepoznání, některé principy zůstávají inspirativní. Moderní výzkumy ukazují, že opravdu jedli méně kaloricky, více se hýbali, jedli méně často velká jídla, ale častěji malé porce, jejich strava byla opravdu pestrá.
S jistotou můžeme říci, že jejich jídelníček byl přizpůsobený prostředí, a to je možná ta největší inspirace pro dnešní dobu, která by měla více sázet na lokálnost i v rámci politiky udržitelných zdrojů a ochrany planety.
Lenka Žáčková
Zdroje:
Magdalena Beranová: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku (2015,3. rozšířené vydání)
Institut Moderní Výživy, s.r.o.
