Energická mladá žena, mnoha divadelními žánry kovaná režisérka i talentovaná autorka, ale také láskyplná mamka a manželka. Tak na mě působí Janka Ryšánek Schmiedtová, která má těsně před pražskou premiérou. Proběhne v pátek 14. listopadu v Divadle Radka Brzobohatého a publikum se může těšit na komedii Nejkrásnější kocovina, kterou napsala i režírovala.
Viděli jsme se po premiéře opery Prodaná nevěsta v Moravském divadle Olomouc. Inscenace je úspěšná, ale zajímal by, co a kde jste režírovala potom?
U Hurvínků jsem nazkoušela novou verzi inscenace pro batolata Žeryčku, hop! a následně tamtéž odpremiérovala Hurvínkovu vánoční záhadu. V lednu jsme se s Divadlem Scéna pustili do něžného pohádkového příběhu Pavla Čecha O čertovi, a v dubnu se pak začalo zkoušet v Uherském Hradišti, Sen noci svatojánské. S týmem jsme si daly velký úkol – udělat Shakespeara klasicky a přece netuctově, nově a zároveň s úctou k verši, k příběhu. Cítila jsem respekt a odpovědnost, ale vůbec jsem nečekala, že to bude až takový oříšek. Nakonec vše klaplo – uf, a to i dík pracovitému souboru, premiéra a následné reakce byly skvělé.
V Olomouci jsem ještě před létem stihla pracovat na nové inscenaci pro batolata Hrdináček – jo a taky jsem během sezóny vydala knihu pro děti Co se ve mně děje? aneb Krysí dvojka, která má za sebou už dva dotisky, a donutila se napsat divadelní hru Nejkrásnější kocovina… A nesmím zapomenout, že se začal hrát Šikmý kostel, záznam naší inscenace z Divadla Petra Bezruče, v kinech, to byla a je velká krása. Když to teď vyjmenovávám, točí se mi hlava, ale já stíhala i být mámou na plný úvazek.
Premiéra vašeho nejnovějšího režijního díla proběhne v Praze, navíc to má být komedie…
Mě vždy musí něco zalechtat v hrudi, abych řekla na spolupráci ano. Z Divadla Radka Brzobohatého se na spolupráci ptali opakovaně, už mi bylo hloupé říkat „až někdy“, a tak jsem se s Romanou, ředitelkou, a Lukášem, uměleckým šéfem, sešla. A bylo to: hned si to sedlo, zajiskřilo – a já jim rovnou řekla, že mám v hlavě komedii a jestli by souhlasili, že bych byla i autorem. A oni že ano, což mě překvapilo – no a taky nastartovalo… Pak jsem se sice proklínala, protože vymyslet něco, to mi jde, ale psaní mě svým způsobem bolí, nebaví, vytáčí. Ale s každou další stránkou mi docházelo, že tenhle příběh musí z mé hlavy a duše ven – příběh tří žen, které udělaly v životě všechno dobře, a stejně přišla krize. No a jak víme – krize se většinou řeší a vyřeší úplně jinak, něž si člověk myslí…
V Nejkrásnější kocovině hrají známé televizní a filmové herečky. Jaká to je spolupráce? Doufám, že nejde o nafrněné filmové hvězdy…
Tyhle dámy nemají na nafrněnost čas. A ani žaludek bych řekla, až překvapivě intenzivně přemýšlí, makají, ptají se, zkouší. Upřímně znám spíš mimo Prahu nafrněné případy…
V Divadle Radka Brzobohatého režírujete poprvé?
Ano. A mám velké štěstí, protože se z lidí ze všech končin divadelního světa složil docela dream team – tým snů, u kterého se mi nechce ani myslet na to, že ho po premiéře budu muset opustit… To je někdy fakt smuténka mé profese…
Jak zvládá vaši práci váš malý syn? Je třeba na zkouškách a neobjeví se třeba někdy na jevišti?
Od narození syna se s manželem v péči střídáme. Když je třeba, vypomáhá nám chůva, teď začal na dvě dopoledne Rudík chodit do dětské skupinky. Divadlo má rád, ale ne se mnou v práci, ale jako divák. Já režírovat s dítětem nechci a neumím, umím ale pracovat, a pak se vrátit a být spokojená máma. Mám naštěstí zaměstnání, které je flexibilní a kde toto lze. A taky mám manžela, který do dítěte šel naplno, se mnou, a nejen jako pozorovatel. No a mám taky syna, kterého všechno to, co se kolem nás děje, baví. Miluje být venku, s lidmi, jezdit po městech, skvěle mluví a všechno komentuje, je to parťák. A my s Radkem, manželem, nějak žijeme no, i když to teď vyžaduje daleko víc kávy a pokory než dřív.
Pokud vím, tak k práci pro děti máte blízko. Je pravda, že redigujete dětský časopis?
Postupem času mi divadlo pro děti a dospívající začalo dávat velký smysl, což se s narozením Rudíka ještě znásobilo. Opravdového prostoru pro rodinu je u nás spíš míň, než by bylo třeba. I proto mě baví a naplňuje jej vytvářet. Stejně jako připravovat časopis Předškolák. Pracuji na něm už pět let a furt se na každé další číslo těším.
Jako režisérka procházíte různými divadelními žánry. Existuje hra, kterou byste ráda režírovala?
Mám srdcové tituly, nebo spíš témata, ale neupínám se na ně. Často mě totiž osud překvapí a odmění, nasměruje tam, kam bych sama nešla – ukáže mi něco, co bych sama neviděla. Takže – čas pravdu nakonec vždy odhalí…
Ještě poslední otázka: Kolik máte na triku celkem inscenací a máte spočítáno, s kolika divadly jste během vaší profesní kariéry spolupracovala?
Můj archiv hlásí něco k sedmdesáti inscenacím – odhadem jsem dělala tak ve třiceti divadlech... Což je skvělé i smutné najednou. Pro představu: v jiných zemích mají za sebou režiséři sedmdesát inscenací, když odchází do důchodu. Jsem vděčná, že mám práci, že mohu vymýšlet, tvořit, ale zároveň bych uvítala víc času na koncentrovanou práci. Jinak řečeno – někdy mi shází bezpečný prostor, kde se člověk nemusí obávat, co bude zítra a jestli na něj a jeho práci zbyde místo, finance, energie, vůle.
https://divadlorb.cz/repertoar/nejkrasnejsi-kocovina/
Robert Rohál
Foto z inscenace Nejkrásnější kocovina (c) Irena Zlámalová
Fotogalerie
