Vězeňská služba ČR není jen o ostraze a dozorcích. Za jejími zdmi pracují stovky profesionálů v různých rolích – od vychovatelů, přes psychology, až po tiskové mluvčí. Jednou z nich je Markéta Bendová, která působí ve věznici v Brně. Službě se věnuje už sedmým rokem. Začínala jako vychovatelka, následně přešla na pozici sociální pracovnice a dnes kombinuje obě role se zodpovědnou funkcí tiskové mluvčí. Jak vypadá běžný den v zařízení, kde se spojují lidské příběhy, bezpečnostní protokoly a složité osudy? A jaké výzvy přináší práce v prostředí, kde mobilní telefon nesmíte ani vytáhnout? O tom všem jsme si s Markétou Bendovou otevřeně povídali.
Jak dlouho pracujete u Vězeňské služby ČR?
U Vězeňské služby pracuji sedmým rokem. Začínala jsem jako vychovatelka, po pěti letech jsem přešla na pozici sociální pracovnice a před rokem jsem začala vykonávat i funkci tiskové mluvčí věznice. Pracuji v brněnské věznici, která je profilována jako vazební, ale celý název je Vazební věznice a Ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno.
Co vlastně obnáší práce vychovatele ve výkonu trestu?
Práce vychovatele ve výkonu trestu je kombinací administrativní a výchovné činnosti. Vychovatel je klíčovou osobou pro odsouzené a je s nimi v přímém denním kontaktu. Jako vychovatelka jsem zajišťovala veškerou administrativu týkající se konkrétních odsouzených, vedla jsem aktivity programu zacházení, řešila jejich individuální požadavky nebo třeba i kontrolovala a vydávala balík, který jim zaslala rodina.
Jste tedy v přímém kontaktu s vězni?
Ano, i jako sociální pracovnice jsem s vězněnými osobami každý den v přímém kontaktu.
Nebála jste se na začátku?
Ne, strach jsem nepociťovala. Asi i proto, že jsem měla povědomí o tom, do čeho jdu.
Jaký je rozdíl mezi výkonem trestu a vazbou?
Rozdíl mezi výkonem trestu a vazbou spočívá především v tom, v jaké fázi trestního řízení se daná osoba nachází. Ve vazbě jsou lidé, kteří ještě nebyli pravomocně odsouzeni – probíhá u nich vyšetřování a soudní řízení. Naopak výkon trestu se týká osob, které už byly soudem odsouzeny a svůj trest si začaly odpykávat.
Jak dlouho může člověk zůstat ve vazbě?
Délka vazby závisí na závažnosti trestného činu. Může trvat několik týdnů, měsíců, ale i let. Zjednodušeně řečeno u přečinu může trvat 1 rok, u zločinu 2 roky, za zvlášť závažný zločin až 3 roky. Pokud hrozí výjimečný trest, může být člověk ve vazbě až 4 roky.
Je pravda, že vazební cely bývají v lepším stavu než ty pro odsouzené?
V posledních letech se úroveň výkonu vazby zlepšila, a to zejména proto, že ve vazbě jsou lidé, kteří zatím nebyli pravomocně odsouzeni – stále u nich platí presumpce neviny.
Vazba je psychicky velmi náročná, protože člověk může ze dne na den ztratit kontakt s okolním světem. I proto jsou ve vazbě nabízeny dobrovolné aktivity, jejichž cílem je zmírnit psychickou zátěž a napětí, ve kterém se obviněné osoby často nacházejí.
Kde obvykle pracují lidé ve výkonu trestu?
Odsouzení ve výkonu trestu v brněnské vazební věznici pracují na různých pozicích v rámci areálu – například v prádelně, kuchyni, při úklidu, v dílnách nebo jako sanitáři v nemocnici, která je součástí areálu věznice. Kromě toho jsou někteří zařazeni i na pracovištích mimo věznici, kde vykonávají pomocné práce. Za zmínku patří i to, že v rámci tzv. extramurárních aktivit pomáhali například s likvidací drůbeže zasažené ptačí chřipkou nebo s odstraňováním následků po povodních.
Zmínila jste stupeň zabezpečení – pod tím si mám představit co?
V České republice máme tři typy věznic – s ostrahou, se zvýšenou ostrahou a věznice pro mladistvé. O zařazení do konkrétního typu rozhoduje soud. V kompetenci věznic je pak stanovení stupně zabezpečení v rámci odsouzených, který může být nízký, střední nebo vysoký. Na základě stanoveného stupně zabezpečení dispečer určí tzv. kmenovou věznici, ve které bude odsouzený vykonávat svůj trest.
Známé jsou asi ty nejtvrdší žaláře jako je Mírov či Valdice…
Ano, to jsou věznice se zvýšenou ostrahou, ke kterým patří například i Karviná.
A detenční ústavy? V čem se liší od běžného vězení?
Detenční ústav je zařízení určené pro osoby, které spáchaly trestný čin v důsledku duševní poruchy. Nejsou to odsouzení, ale tzv. „chovanci“ a jejich pobyt v zařízení není časově omezen – o propuštění rozhoduje každý rok soud na základě odborného posudku lékařů.
Na rozdíl od běžného vězení chovanec nezná délku svého pobytu dopředu. V detenčních ústavech bývají lidé s těžkými diagnózami, jako je schizofrenie, sexuální deviace, mentální retardace nebo poruchy osobnosti. Zabezpečovací detence je tedy spíše ochranné opatření.
Kolik věznic máme v ČR a jaké jsou rozdíly?
V České republice je celkem 35 věznic, přičemž většina z nich je určena pro muže. Ženské věznice se nacházejí ve Světlé nad Sázavou, která je největší (s kapacitou kolem 1200 osob) a má také oddělení pro matky s dětmi, a dále v Opavě, Ruzyni a Novém Sedle. Brněnská věznice má ženské oddělení v zabezpečovací detenci, ve výkonu vazby nebo pro ty, které právě nastoupily do výkonu trestu. Odsouzené ženy jsou následně podle stanoveného stupně zabezpečení přemístěny do kmenové věznice.
A jak je to řešeno, když vězeň vážně onemocní?
V areálu brněnské věznice se nachází vězeňská nemocnice specializovaná na infekční onemocnění, interní péči a psychiatrii. Další vězeňská nemocnice je v Praze na Pankráci, která se více zaměřuje na chirurgii. Pokud nelze v podmínkách vězeňské služby zajistit odbornou lékařskou péči, může být vězněná osoba hospitalizována v civilní nemocnici, znamená to pro Vězeňskou službu nepřetržitou ostrahu 24 hodin denně. V opravdu závažných případech však může být výkon trestu dočasně přerušen ze zdravotních důvodů.
Nyní působíte jako tisková mluvčí už nejste v kontaktu s vězni?
Naopak — stále jsem v kontaktu s vězněnými osobami, protože kromě role tiskové mluvčí nadále působím i jako sociální pracovnice. Tyto dvě pozice kombinuji, jelikož Vězeňská služba nemá na organizačních jednotkách samostatné místo tiskové mluvčí.
Musela jste projít nějakým speciálním výcvikem?
Jedním z požadavků na pozici odborného zaměstnance ve věznici je také vysokoškolské vzdělání, nejčastěji v oboru sociální práce, speciální pedagogiky nebo psychologie. Po splnění této podmínky následovala vstupní zdravotní prohlídka a testy psychické způsobilosti. Poté jsem absolvovala osm týdnů výcviku v Akademii Vězeňské služby ve Stráži pod Ralskem, kde jsem se během teoretické i praktické přípravy učila, jak profesionálně pracovat s vězněnými osobami a zvládat specifika vězeňského prostředí.
Jaký je poměr mužů a žen ve Vězeňské službě?
Dříve převažovali muži, ale v poslední době roste počet žen, které pracují jako příslušnice.
Byla práce ve věznici vaším snem?
Ne tak úplně. Po vysoké škole, kde jsem vystudovala sociální pedagogiku, jsem tři roky žila v Anglii. Už během studia jsem získala určité povědomí o vězeňské službě a o tom, jak funguje systém zacházení s odsouzenými. Po návratu do Česka jsem se proto rozhodla tuto práci zkusit a nastoupila jsem jako vychovatelka.
Veřejnost často slyší o nedostatku personálu u Vězeňské služby. Je to problém?
Ano, je to problém, který vězeňskou službu trápí napříč celou republikou. Tato práce je náročná – jde o každodenní práci s lidmi ve specifickém prostředí. Navíc je služba spojena s určitými omezeními – například během služby nemohou příslušníci používat mobilní telefony, což může komplikovat kontakt s rodinou.
A co vás na této práci baví?
Baví mě její různorodost. Každý den přináší něco jiného, často se setkávám s novými situacemi a výzvami. Práce je navíc částečně kreativní, což mě těší — a i po sedmi letech mě stále naplňuje.
Fotogalerie
