Půvabná, křehká, a přece neuvěřitelně silná. Tak může působit Kristína Jurková v rolích, kdy jsem ji viděl během posledních dvou sezón na scéně Moravského divadla Olomouc. Díky talentu má štěstí na různorodé role, není to tedy jenom ta blonďatá naivka, k čemuž by její vizáž sváděla. Velké plus v jejím olomouckém angažmá je, že má širší žánrový rejstřík a že je vystudovanou muzikálovou herečkou. Navíc je milá, mladá a krásná.
Blíží se derniéra inscenace Manon Lescaut (21. 5.), kde hrajete titulní roli. Bude vám toto představení chybět?
Tato „včela“ mi hodně přirostla k srdci! Naučila mě nebát se být dítě, dívkou, ženou. Její spontánnost mě ale bude provázet i nadále v mém životě, tak se s ní úplně neloučím. Ovšem, na zlaté šaty „ferrero rocher“ jen tak nezapomenu (smích).
Mám dojem, že jste v Moravském divadle Olomouc hodně zaneprázdněná herečka. Hrajete snad v deseti inscenacích… Znamená to, že jste šťastná a spokojená?
Myslím, že pocit štěstí a spokojenosti u mě nevyvolává počet inscenacích tak, jako spíš role, které jsem v poslední době dostala. Jsem vděčná, že mi vedení projevilo důvěru a dalo příležitosti, o kterých by se mi jinde mohlo jen zdát. Takže ano, jsem tady šťastná a spokojená.
Které současné inscenace nebo role máte hodně ráda? Patři k nim i Liška B. nebo postavy z Kytice?
Každá role pro mě byla hereckou výzvou. Liška B., mě baví její zvědavostí, vychytralostí i hravostí. Role Lídy v Andělech mezi námi mi otevřela bránu k bezprostřednosti, křehkosti, upřímnosti a praktičnosti. A z Kytice jsem si vytáhla pěkně dramatické ženské “květy”, ve kterých jsem objevila i herecké polohy, o nichž jsem vůbec nevěděla, že je mám. Mám ráda všechny role a asi neumím říct, ke které mám nejblíž, ke každé mám specifický vztah.
Když se mi vybaví Kytice a speciálně Vodník, tak role Panny byla hodně náročná. Každopádně olomoucká Kytice je skvělá…
Děkujeme (smích). Pro mě byla postava Panny náročná spíš po emoční než po té fyzické stránce. Její příběh, tak jako u jiných ženských postav, končí fatálně, a než jsem se k tomu propracovala, byl to velký oříšek, taková nálož emocí, která stále ještě není u konce.
Jaké byly začátky v Olomouci, kde jste nastoupila před pár lety. A co bylo vaší první olomouckou rolí?
Začátky byli netradiční, jelikož jsem nastoupila v covidu, takže jsme zkoušeli v omezeném počtu a s rouškami. Přesto na toto období ráda vzpomínám, protože jsem nazkoušela rovnou dvě představení, které se odpremiérovali po sobě – Donaha a Nedotknutelní. Moje první role byla Vicki Nicholsová v muzikálu Donaha, kde jsem uplatnila své muzikálové dovednosti z JAMU, takže lepší start v rámci oboru jsem si nemohla přát.
Pocházíte z muzikantské rodiny, jste vystudovaná muzikálová herečka, která má úspěchy na jevišti. Co vaše další profesní sny či přání?
Na začátku jsem ani nedoufala, že si v činoherním divadle přičichnu i k muzikálu a následně dostanu i větší činoherní příležitosti, za které jsem nesmírně vděčná. Divadlo je pro mě stále velice neprobádaná záležitost a s každou rolí mi otevírá nové možnosti poznání i mě samotné. Moje zbožné přání je, abych se za pár let ohlédla zpátky a mohla si říct, že to za tu cestu opravdu stálo. Chci být hlavně šťastná a dělat divadlo nebo film, a pak se uvidí, kam mě vítr zavane. Zatím jsem tady moc spokojená.
Jezdí vaše rodina či příbuzenstvo na vaše premiéry? A jak prožíváte premiéry?
Premiéry v divadle mám moc ráda. S kolegy se předtím podporujeme, dáváme si „zlomvazky“ a doufáme, že se to lidem bude líbit. Já to beru asi dost vážně, z čehož vyplývá i moje nákupní horečka dva dny před premiérou, abych konečně vypadala jako člověk a nechodila pořád v teplácích (smích).
Jinak východní Slovensko není úplné za rohem, ke mně domů je to přes 700 km a není reálné, aby mě rodiče či blízcí přijeli podpořit na každou premiéru. Snažím se ale, když už přijedou na více dní, tak aby toho viděli co nejvíc. Jejich podpora pro mě hodně znamená, jsem sice mnohem víc nervózní, zato ale nesmírně ráda, že mohou vidět a pochopit, proč tady jsem.
A jak často jezdíte na rodnou hroudu?
Snažím se jezdit o svátcích, na Dušičky, Vánoce, Velikonoce, narozeniny či v létě. Ne vždy to vyjde, ale snažím se to rodině vynahradit, když mám volno. Takže myslím, že poměrně často v rámci mých možností.
Jak vzpomínáte na studentské roky v Brně? Mám pocit, že jste se navíc zdokonalila i v češtině, která je bezchybná.
Děkuji mockrát za kompliment. Na JAMU vzpomínám jen v tom nejlepším. Myslím, že kdybych byla na jiné škole, nebyla bych teď tady. Naučila mě pokoře, profesionalitě, empatii, dřině a taky češtině (smích). Když se mě před časem někdo zeptal, jestli bych se teď vrátila na školu, odpověděla jsem: Hned! - Chybí mi ten každodenní rozvrh a dril, který si teď musím vytvářet sama a co si budeme povídat, člověk se k tomu tolik nedokope jako když to měl na škole povinně.
Co děláte, když nic nemusíte a máte volno? Máte nějakého koníčka? A co plánujete o divadelních prázdninách?
Ráda se věnují sobě, běhání, bruslení, jízdě na kole, skupinovým cvičením ve fitku, zpěvu, tanci a moc se chci naučit hrát tenis. To je zatím můj sportovní sen. Určitě pojedu na Slovensko, na hory, pak budou nějaké hudební festivaly i výlety po Česku a uvidím, jak mi to letos vyjde i se zahraničím.
Přeju krásné léto a děkuji za rozhovor.
Robert Rohál
Foto archiv MDO a archiv Kristíny Jurkové
Fotogalerie
