Řekl bych gigant mezi hudebními tvůrci. Ale jak sám Martin Němec přiznává, tak bez spoluhráčů a spolupracovníků značky de luxe by zřejmě nebyl ani Precedens takový, jaký je. Energický a lákavě svůdný. I po čtyřiceti letech existence je pořád aktivní, silný a tvůrčí, což je známka jeho jedinečnosti. Co album, to mimořádné překvapení. Oceňuje to početné publikum stejně jako obec kritiků a fajnšmekrů. Ti všichni jsou v dalším velkém očekávání, což je v tomto případě album Odstíny černé. A právě o tomto novém díle je následující rozhovor s Martinem.
Vychází nové album Odstíny černé. Předpokládám, že vzniklo z potřeby kapely i tebe samotného, když už máš nový materiál. Nechci věřit, že by vzniklo jen proto, aby by chtěl mít Precedens nové album stůj, co stůj…
No, proč bychom měli mít album stůj co stůj? Já považuju album za umělecké dílo, a to holt vzniká z nějaké vnitřní potřeby. Dlouho jsem zvažoval, zda to v dnešní době má vůbec smysl. Nakonec jsem se rozhodl, že to vydáme, i když bez vydavatele je to dost donquijotské. S jedním jsme jednali přes půl roku a když to nakonec padlo, tak jsem se rozhodl, že to vydám sám pod značkou mARTin. Deska byla roztočená a já naštvanej, což jsou dobré důvody k takovému rozhodnutí. Začal jsem shánět prostředky, neb jsem si vzal do hlavy, že když už to děláme, tak by to mělo vyjít i na CD a LP, což je opravdu drahý špás. Ale zas ty obaly a držet něco v rukou…
Byl to běh na dlouhou a nesnadnou trať. Zas ale tvoření je krásná věc. Věřím, že si Odstíny černé najdou své posluchače. Všechny srdečně zvu na koncert a křest alba 22. května do pražské Malostranské besedy. Začátek koncertu je ve 20.30 hod.
Písně z alba už na koncertech zaznívají, už jenom z důvodu, že si je chcete před natočením „nacvičit“?
No, je to užitečné si ty věci takzvaně ohmatat koncertně. Dává ti to ve studiu jasnější představu o dynamice, výrazu a tak podobně. Ale i tak na albu jsou dvě věci, které nikdy nebyly koncertně provedeny. Na jednu z nich připravujeme i videoklip. Pořád ještě mě ten projekt hooodně zaměstnává. Mě moc baví být skladatel a textař, ale ta produkční práce teda fakt ne! Z tohoto hlediska to bylo opravdu náročné. Ani nevím, jestli si teď stěžuju, nebo se chlubím, že jsem to zvládnul?
Těžko říct, ale rozumím těm smíšeným pocitům. Kolik písní na albu je a o čem je tentokrát jeho téma. Zase o všedních, a přitom zásadních věcech?
Na LP je devět písní a na CD a digitální platformě je jedenáct. Je to z důvodů zvukových – na LP se zkrátka víc nevejde, když člověk chce, aby to dobře hrálo. A o čem deska je? Asi se snažím psát nevšedně o všedních věcech. Precedensovská témata odcizení, samoty a pomíjivosti zůstávají. Je zvláštní kolik radosti a energie užíváme na koncertech při produkci těch poměrně pochmurných písní. Takže věřím, že ta radost z hudby bude dobře patrná i z alba. Všichni podali skvělé výkony a Daniela Langrová velmi souzní s mými texty. Mám z toho radost.
Jak ti trvá dlouho takovou jednu píseň napsat a taky mě zajímá, jestli písnička vzniká dohromady, to jest text a hudba, anebo máš hotovou hudbu a teprve potom píšeš text? Anebo je to úplně jinak?
No, tohle je o tvůrčím procesu a ten bývá nevyzpytatelný. Někdy vznikne velmi rychle hudební základ a vzápětí se rodí text i zpěvová linka. Někdy se zas ale na písni pracuje celé měsíce a prochází zásadními změnami. Třeba už je i text napsaný a pořád hledám konečnou podobu.
S kolegou Pavlem Nedomou, se kterým spolupracujeme už 38 let, jsme se nad Odstíny naseděli hodně. On umí s technikou a je šikovný aranžér a já zas mám někde v sobě schovaná slova a melodie jak králíky v klobouku, a tak se dobře doplňujeme. Naštěstí není na tyhle věci návod k použití – jde přece o intuici, inspiraci… Hlavně si člověk nikdy nesmí myslet, že už to umí a že ví jak na to. Přece jen písnička není police z IKEA.
Co můžeš prozradit o zvuku alba a kdo je Moimir Papalescu?
Materiál na celé album natáčel a dával dohromady náš bubeník Tomáš Kašpar, který je i výborný zvukař a má moc pěkné studio ve Štětí, kam jsme dojížděli. No, a pak ve mně nazrálo rozhodnutí svěřit finální zvuk někomu zvenčí, kdo bude mít na zvuk trochu jiný pohled než my, kteří jsme zejména zvyklí na ten koncertní. Zkusili jsme zadat mix nezávisle ve třech studiích třem špičkovým zvukařům a vybrali si Moimira Papalescu. On je takový elektronický mág známý z kapel Vanessa, The Nihilist, The Stylist a z dalších projektů. Kromě toho je to významný zvukař a producent.
V jeho studiu Analogue Voodoo vznikaly pak mixy a mastery všech písní alba. Obdivuju jeho vysokou profesionalitu a nezměrnou trpělivost s mojí osobou. Titulní píseň se míchala sedmnáctkrát. Hledali jsme společnou cestu a myslím, že jsme ji nalezli. Moc příjemná spolupráce to byla a snad to nepřeženu, když napíšu, že vzniklo mezi námi i přátelství. Dost jsme si rozuměli.
Daniela zpívá tvoji hudbu bez komentářů? Znám mnoho zpěvaček, které do všeho kecají…
Daniela je taková trochu bytost z jiného, krásného a neegoistického vesmíru. Takovou vlastností, o které píšeš, rozhodně netrpí ona a v kontextu pak ani já. Bavíme se spolu o mnoha věcech jiných, než že bychom vrtali v písničce. Většinou mívám dost jasnou představu.
Takže Daniela moc nekomentuje, někdy se zeptá na nějaký detail z textu, ale rozhodně není tou, o kterých mluvíš. Jen jednou jsme chtěli dělat novou píseň, kterou jsem měl připravenou, ona si jí poslechla a řekla, že to není Precedens. Zamyslel jsem se a dal jí za pravdu. Nebyl to vůbec Precedens. To bylo rychlé a naprosto výjimečné. Já mám vlastně štěstí, že podobně v klidu probíhala vždy i spolupráce s Bárou Basikovou a s Dášou Součkovou z Lili Marlene taky.
Kmotrem alba by měl být Kamil Střihavka. Vy se asi znáte hodně dlouho…
Známe se s Kamilem desítky roků. A jistě je důležitou okolností jeho kmotrovství i to, že s Danielou už mnoho let společně vystupují v řadě představení v Rock-opeře. Takže volba to byla vcelku jasná.
Po křtu 22. 5. čeká Precedens 24. 5. vystoupení pod hradem Loket a pokud vím, tak to nebude jen tak „obyčejný“ koncert. Budete tam hrát, protože jste získali titul Skupina roku v Síni slávy Rádia-Beat. Co ti proběhlo hlavou, když ses to dozvěděl? A co kapela na to?
Já nerad bilancuju, a tak jsem měl jen „prostou“ radost způsobenou tím, že tak rozhodli posluchači rádia, a to je vždy potěšující. V životě jsem dostal řadu všelijakých vyznamenání a titulů včetně platinové desky a dvou bratislavských Zlatých lyr z roku 1990. Nevím ani dobře, kde ty artefakty skončily. Nejsem dobrý archivář vlastní tvorby a snažím se hledět spíš dopředu než se ohlížet.
Takže jasně – máme velkou radost a na „loketní“ koncert se moc těšíme! Já se upřímně těším na každý koncert se současným Precedens, protože se máme rádi, všichni špičkové hrají a Daniela je prostě skvělá. Hodně posunuli moji hudbu do míst, kam bych sám nedosáhnul. Kapela má teď velkou energii a funguje jako celek. Nikdo není doprovodný hráč, nikdo sólista, prostě jsme kapela. To je nejdůležitější – ten pocit souznění a sounáležitosti.
Robert Rohál
Foto: Tom Rozkovec a Iva Žižková
Fotogalerie
