Kdo by v Čechách neznal barborky? Jsou součástí tradičního českého zvyku spojeného se svátkem svaté Barbory, který se slaví 4. prosince. Podle tradice neprovdané dívky, kterým se říkalo barborky, by měly vlastní rukou odřezat větvičky z třešně či jabloně, ty si pak dát doma do vázy a čekat do Vánoc, zda vykvetou. Pokud skutečně rozkvetou, věří se, že se dívka do roka vdá. Bílá barva symbolizuje příchod nového světla, tedy slunovrat a vykoupení, které je nadějí.
Zvyk má své kořeny už v raném křesťanství. Svatá Barbora byla mučednice, kterou měl ve 3. století uvěznit ve věži její otec, bohatý pohan Dioskorus, aby zabránil její konverzi ke křesťanství. Barbora se nechala tajně pokřtít. Její uctívání se začalo šířit v 9. století, a to zejména ve východní pravoslavné církvi a římskokatolické církvi. Legenda praví, že cestou na popraviště, kde měla být sťata, si mimoděk utrhla větvičku, která uprostřed zimy zázračně vykvetla.
Opomenout bychom také neměli, že svatá Barbora je považována za patronku dělostřelců, horníků a těch, kdo pracují s výbušninami.
