Když jsem před pár dny zamířil do kina na nový český film Pět švestek (2026), moc jsem o něm nevěděl. Snad jen to, že režisérem je „oscarový“ Jan Svěrák a že se na plátně objeví herci, kteří ve filmu hlavní nebo titulní role, snad jen s výjimkou Oldřicha Kaisera, teď nehrají. Přitom jde o velké herecké osobnosti, což jsou v tomto případě Lenka Termerová, Jan Vlasák, Dana Syslová a Petr Kostka. Ti všichni jsou aktivnější přece jenom více v divadle a televizi, nicméně celovečerní film Pět švestek může být pro ně parádní příležitostí i skvělým zadostučiněním.
I když se vše točí kolem pěti důchodců, v žádném případě to není nuda, zvláště kdy se děj odehrává na jejich utajené plavbě na otevřeném moři. Tam vyplouvá na povrch jejich vzájemná kamarádská propojenost stejně jako neduhy stáří, přesto se divák neutápí v jejich dramatech. Tady si dali tvůrci opravdu velký pozor, aby nic nesklouzlo do beznaděje či trapasu. Také už nějakou dobu vím, že nic lidského mi není cizí, navíc jsem viděl i pár skvělých a tematicky podobných zahraničních filmů.
Stáří má mnoho podob a nevratných ztrát, ale i nečekaně jiskřivých nálezů, což hravou formou zobrazuje i nový Svěrákův snímek. Jedna z hrdinek má před těžkou operací mozku, jiná trpí Alzheimerovou chorobou, další hrdina je vdovec na invalidním křesle. Zbývající dva zbývající výletníci jsou ve zdánlivé zdravotní pohodě, jeden je svěží vyléčený alkoholik, ten druhý je zase gay, který si líže rány po odchodu přítele.
Přesto se tahle povedená pětice rychle domluví, sbalí si svých pět švestek a vyrazí řešit nemoci a chmury na jachtu kamsi do Řecka s tím, že cesta může dopadnout jakkoliv. Když se pak jejich děti (Petra Špalková, Petr Lněnička, Judit Pecháček a Marek Adamczyk) posléze dozvědí, kde se jejich rodiče ve skutečnosti nacházejí, dělají všechno, aby je dostali z moře zpět do léčeben – leč marně. Uvědomují si to i hrdinové komedie, že život je pestrý a měl by být i veselý!
Nemíním prozrazovat závěrečný směr či finále filmu, zato vím, že humor v tomto filmu rozhodně nechybí, což je jeho velká a silná zbraň. Chvílemi je to hodně crazy. A vůbec nevadí, že herci už nejsou ani mladí, krásní či svůdní. Vrásky, šediny, stařecké skvrny a povolená kůže sem prostě patří a bylo by špatné, kdyby to bylo jinak.
Svěžest filmu Svěrákovského stylu je v něčem jiném, s čímž počítal i režisér, který je současně autorem této netuctové letní story. Na celé ploše všech hereckých výkonů není kaz, což svědčí o citlivém výběru herců, kteří si vzájemně sedí. Sympatickým překvapením je suverénní výkon kameramana, jímž není nikdo jiný než režisérův syn František Svěrák! Obrazová tvář filmu je vskutku povedená i díky zobrazení splněných snů jeho protagonistů.
Robert Rohál
Foto: BIOSCOP
Fotogalerie
