Magazín Elita

Vysněné role jsem nikdy neměla, říká herečka Dana Pešková

Vysněné role jsem nikdy neměla, říká herečka Dana Pešková

Dana Pešková je nejen herečka, která hraje velké a důležité divadelní role či větší i menší role v televizních seriálech. Je také zkušená dabingová herečka, moderátorka nebo lektorka. A protože vystudovala herectví na brněnské JAMU stejně jako potom obor hlasová pedagogika a hlasová terapie na pražské DAMU, je jasné, že rozpětí jejích současných aktivit či dovedností je poměrně široké. Víc o její osobnosti, rolích, zkušenostech a touhách prozradí následující rozhovor.

Naposledy jsem vás viděl před pár týdny na jevišti v drsné komedii O klucích aneb Jsem kuchta. Jaké to je, když vedle Jiřího Bartoně hrajete s mladými a začínajícími herci?

Představení „O klucích aneb Jsem kuchta“ v režii Romana Urbance, které hrajeme pod hlavičkou „Divadelního ateliéru“ ve Strašnicích (http://divadelniatelier.cz/ , a ve kterém se setkávám s Jiřím Bartoněm a také mladými, profesně začínajícími herci, není prvním svého druhu. Premiérou takovéto spolupráce bylo brněnské představení „Pan Kaplan má stále třídu rád“, kde na jevišti vedle profesionálních herců brněnských divadel stáli žáci dramatického oboru brněnské ZUŠ (Jiří Bartoň skvěle hrál a hraje dodnes pana Kaplana, pozn. Red.).

Ale zpět k vaší otázce. Mám pocit, že žádný herec se neubrání potřebě poradit a předávat herecké zkušenosti svým mladším hereckým kolegům. V roce 1994 jsem přestoupila  z angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích do činohry Národního divadla v Brně. Nikdy nezapomenu, jak se se ke mně - jako kandrdasovi v Národním divadle - při zkoušení Bratrů Karamazových na jevišti Mahenova divadla přitočil „pilíř činohry ND“ herec Zdeněk Dvořák a říká mi: „Paní kolegyně, my tady máme i třetí pořadí!!“. Neskutečně mi tou větou pomohl – zvedla jsem hlavu a „nadechla se“. Každý prostor si žádá své... Díky mu za to.

Mnozí z mých kolegů v inscenaci „Kuchty“ jsou buď mí bývalí studenti z Mezinárodní konzervatoře v Praze nebo kluci, s nimiž jsem se pracovně setkala už při jiných projektech. V obou případech bylo zkoušení inscenací příjemnou, oboustrannou výměnou názorů, rad i zkušeností, a také příležitostí setkat s dnešními hereckými trendy a způsoby práce... 

Role kuchařky vystřídala roli profesorky v jiné komedii Pan Kaplan má stále třídu rád. I tam jste hrála s Jiřím Bartoněm. V čem vás uvidíme do třetice všeho dobrého?

V čem novém budu hrát? Jsem herečka, která nemusí „árie na forbíně“. Abych to vysvětlila – neskutečně obdivuji všechny kolegy, kteří hrají svá „one men/woman show“.  Já tuto potřebu prezentace na jevišti nemám.  Mám ráda komunikaci a potkávání se, dialog, herecké historky a humor...  Takže pokud se v něčem novém publiku představím, budou na jevišti nejmíň dva herci (smích).

Jinak Jirka je skvělý parťák, vnímavý kolega i kamarád do deště, či „přítel na telefonu“ (smích). Myslím, že spolupráce s Divadelním ateliérem se oboustranně osvědčila, už máme na stole dalších pár her, které bychom chtěli uvést. Právě v tuto chvíli vzniká i autorská inscenace z prostředí “žen sama doma“... Jsme na ni čtyři, takže o humorné výstupy určitě nebude nouze. Ale ještě není čas mluvit konkrétněji.

Nyní už působíte několik let v Praze, ale předtím jste byla dvacet let v Národním divadle v Brně. Když jste tam začínala, hrála jste hlavní ženskou roli ve slavné inscenaci Stromy umírají vestoje, kde hrála i legendární herečka Vlasta Fialová. Jak na to vzpomínáte?

Brno a „Stromy umírají vstoje“ – moje první role v Mahenově divadle i jedinečné setkání s bardy brněnského divadelnictví - herci Vlastou Fialovou, Ladislavem Lakomým, Jaroslavem Dufkem - a režisérem Zbyňkem Srbou, mistrem „velkých pláten a témat“ na jevišti Mahenky. Pro mě byly „Stromy“ jeden velký splněný sen: potkat se se svými profesory na jedné scéně – stalo se - a navíc v inscenaci, která byla tak nabitá emocemi a lidskostí, profesionalitou a hereckým řemeslem, posláním, vždy vyprodaná...

Paní Vlasta (filmová představitelka Divé Báry ze stejnojmenného filmu z roku 1949), která mě na JAMU měla na melodram, mi dala spoustu praktických rad pro hraní na velkém jevišti, byla mi oporou v dialozích, měla pro mě slova povzbuzení v časech hereckých pochybností… Vlévala do mě víru a odvahu propůjčit médiím také je svůj hlas – takže jsem nakonec několik let měla moderátorské a průvodcovské frekvence v brněnském Rádiu Petrov, spolupracovala jsem také s brněnským rozhlasem, a především režisérem Jaromírem Ostrým, odstartovala se i má práce v dabingu – mimochodem  díky Jirkovi Balcárkovi, se kterým se známe z brněnského divadla, jsem začala chodit i do pražských dabingových studií... V Praze jsem se pak dostala i k načítání audioknih pod režisérským vedením Jitky Škápíkové, bývalé spolužačky z brněnské JAMU... Díky za“ Brňáky“ v Praze (smích).

Jo a k představení“ Stromy umírají vstoje“ se váže jedna „zvláštní“ příhoda. Po odehraném představení na mě před služebním vchodem čekal mladík, který mi děkoval za krásné představení. Řekla jsem mu, že jeho slova předám kolegům. On na to, že poděkování za divadelní zážitek patří mé osobě! Byla jsem z toho tenkrát hodně vedle (smích) - no a po letech mi herec a dnes kolega a kamarád Jirka Bartoň tuto historku připomněl s tím, že on byl tehdy tím, kdo na mě ten večer před Mahenkou čekal... Náhody neexistují.

V brněnském angažmá jste měla nepochybně za ta léta řadu krásných rolí. Na které vzpomínáte nejraději?

Rolí bylo, za těch bezmála dvacet let v ND, skutečně dost. Spíše než na role vzpomínám ale na tým, který inscenaci tvořil, na jednotlivá setkání – s tvůrci, kolegy herci při zkouškách, při samotném představení. Bylo to hezké, mnohdy nelehké, ale přesto ničím nenahraditelné období – mohla jsem v životě dělat to, co jsem si od mala přála – být herečkou, hrát, hrát si, bavit publikum, kolegy i sebe, žít životy druhých, aspoň chvíli chodit v jejich botách. Nejednou mě, pravda, tlačily a dost potrápily…

Když boty, tak zmínka i o kostýmu. V inscenaci Dalskabáty, hříšná ves byl můj ušit z pokrývací textilie na pařeniště. To jsem si asi jedinkrát v herecké profesi dovolila být „subretou“ a říct, že v tom teda hrát nebudu! Sotva ho totiž na mě švadlenky daly, tělo se pokrylo vrstvou malých kapiček, jak se začalo „pařit“. Ta představa, že mi během představení proroste kostýmem třeba mrkev nebo ředkvička!?... Nakonec kostým i materiál zůstal, ale já si pod něj nechala ušít ještě bavlněný celotrikot – skvělá odtučňovací kúra. Hráli jsme to představení často (smích). 

Na které kolegy či režiséry vzpomínáte obzvlášť ráda?

Uvědomuji si, jak se dobrovolně nerada vracím a vzpomínám.V srdci zůstává z celé “mé herecké éry“ už jen pár střípků... Nezapomenutelné zkoušení „Snu noci svatojánské“ s Jiřím Menzelem „na otáčku“ v Českém Krumlově a postava energické Hermie... Kdo to přestavení viděl, dá mi za pravdu, že okouzlující prostředí zámeckého parku, velká dávka menzelovského humoru a laskavosti v jednom večeru zaručil jedinečný letní zážitek! Blonďatá Hermie skákala salta a nechala se vláčet po zádech parkem... Co by herec pro Jiřího neudělal (smích).
Ráda vzpomínám na inscenace Zbyňka Srby „Rok na vsi“ s hudbou Vlasty Redla nebo na jeho „Tomáše Becketa aneb Čest boží“ s Igorem Barešem a Martinem Havelkou v hlavních rolích. Jedinečné představení o přátelství, zradě, oběti i lásce v nejrůznějších podobách s hudbou rockera Oldy Veselého (Synkopy 61, Blue Effect) v „kovové“ scéně Jany Zbořilové! To se z paměti nedá vymazat...
S úsměvem a láskou vzpomínám na režiséra Martina Čičváka a „Treperendy“ nebo na jeho nadčasovou inscenaci „Antigona“, kde jsem hrála Eurydiké - silné představení... Zážitkem pro mne bylo i setkání s režisérem Rasťou Ballekem při zkoušení hry „Hořké slzy Petry von Kantové“, kde mi dceru hrála má vlastní dcera. Zvláštní pocit dívat se v dialozích s ní do „své tváře před sedmadvaceti lety“. Nebo studiové představení „Noci letmé lásky“ v režii Jany Janěkové, ve kterém jsem měla za partnery Dušana Vitázka, pozdějšího držitele Thálie nebo Janka Jackuliaka, dnes známého ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Jsem moc ráda, že jsem u toho všeho mohla být!

V Jihočeském divadle v Českých Budějovicích jste po absolutoriu začínala, ale později jste se tam vracela aspoň na hostování...

Do angažmá v Jihočeském divadle mě vlákal dramaturg Ondřej Šrámek, dramaturg ČT, se kterým jsem se setkala při inscenaci Tartuffe v Satirickém divadle Večerní Brno - tam jsem nastoupila po absolvování JAMU v roce 1988 do angažmá. Byla to dobrá volba. Na oblasti se skutečně herec vyhraje. Měla jsem štěstí nejen na rozmanité role - od princezny Dišperandy, přes role muzikálové – Chava v Šumaři na střeše, komediální role z her Raye Coonyho, až po například postavu Mary v Claudelově Zvěstování Paně Marii-, tak i na výborné režiséry a kolegy (David Novotný, Jirka Šesták, Martin Hruška, Petra Hobzová, Kačka Březinová-Plchová – se všemi se potkávám teď už v Praze).
Můžu říct, že herecké kořeny mám v Jižních Čechách, jsou pevné, a tak se na jeviště do Budějovic vždycky ráda vracím. Kdo by odmítl nabídku účinkovat v inscenaci Jerma v režii Jiřího Heřmana, toho času uměleckého šéfa opery ND Brno, s hudebními kreacemi Marty Töpferové. Nebo si znovu zahrát na „otáčku“ v Krumlově s partou báječných kolegů v letní inscenaci Dekameron, kde o smích a dobrou náladu není nouze. Neznám krásnější léto než to herecké v Krumlově. Vážně.

Pokud se vrátíme do současnosti, tak vím, že nehrajete "jenom" v divadle, v televizi nebo ve filmu, ale jste také zkušená dabingová herečka, moderujete, namlouváte audioknihy. A protože jste vystudovala herectví na JAMU a potom i DAMU, kde jste vystudovala obor hlasová pedagogika a hlasová terapie, máte poměrně široké uplatnění jako lektorka...

Děkuji, že se vaší otázkou můžu zase vrátit zpět do reálu (smích). Na pražské volné noze jsem měla spoustu času, a tak jsem si „doplnila vzdělání“, navštěvovala přednášky i praktické semináře a dnes jsem, mimo jiné, i praktikující hlasovou pedagožkou a terapeutkou. Ano, hlasová pedagogika a hlasová terapie, hlasová edukace a reedukace je tím, co mě dnes dost zajímá. Sama jsem se v jistém životním období dostala do stavu, kdy jsem se nemohla v důsledku nepříjemných rodinných událostí „nadechnout“, na čas jsem měla omezenou schopnost se pohotově vyjadřovat... Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Dnes jako lektor komunikace pracuji s dětmi v kroužcích při DDM, pro pomoc si přicházejí i dospělí, spolupracuji se seniory. A někdy stačí k nápravě opravdu málo, třeba jen nebát se pořádně a zhluboka nadechnout! A pak taky vydechnout, i jen v podobě nějaké hlásky, slova...! Zkrátka, „žijeme tak, jak dýcháme“.

Herectví, zpěvu a vůbec divadlu se věnuje i vaše dcera. Chodíte na její premiéru, sledujete její kariéru?

Nepatřím k matkám, které by se pyšnily, či mluvily o svém dítěti. Ale dobře, odpovím. Moje dcera Sára je, mám pocit, takový samorost. Dostala do vínku spoustu talentů. Ji ale vždycky bavilo zpívat a objevovat možnosti svého hlasu. To, že hraje a zpívá od svých sedmi let na jevišti Městského divadla Brno, je přirozená cesta hereckého dítěte. Dnes jí je osmadvacet let, premiér už má za sebou celou řadu, nejen těch divadelních, ale třeba i v pěveckých soutěžích, před kamerou, sólových projektech... Nestihla jsem je navštívit a vidět všechny, ale mám pocit, že u všech důležitých “životních premiér“ - narození, první školní den, maturitní ples, promoce - jsem přítomna byla (smích).

A jestli sleduji její kariéru?  Sleduji ji z povzdálí rodiče. Vím, jak nelehkou profesi si vybrala, a tak mě těší sebemenší úspěch, krok vpřed anebo jen vůle nevzdat to. Je nesmírně pracovitá, to já nebyla! Spoléhala jsem jen na svůj talent a vlohy (smích), jenže bez práce to nejde, pokud máte vyšší mety. Současná situace s koronavirem ji zastavila na umělecké cestě do zahraničí. Máme na sebe teď spoustu času... Nevím ale, jestli najdeme chvíli popovídat si i profesně, jestli dojde „na předávku“, anebo jestli mě během našeho rozhovoru nezarazí větou: „Mami, neuč orla létat!“...? Co když je svými nabytými zkušenostmi dávno dál než já!? (smích).  Ale jsem tady, kdyby cokoli potřebovala, jsem záložní padák, jak říkám.

Máte za své hereckou dráhu za sebou řadu divadelních rolí, ale přesto by mě zajímalo, jestli existuje inscenace, dramatik nebo postava, která by vám seděla a kterou byste si ráda zahrála?

Vysněné role jsem asi nikdy neměla. Ale nepopírám, že jsem se na jisté role při vyvěšení dramaturgického plánu v divadlech těšila. Jenže jak v životě, tak i v divadle - jeden míní, okolnosti mění. A tak jsem si musela nechat zajít chuť na roli Gelsominy v divadelní adaptaci Felliniho Silnice, na Madam de Tourvel v Nebezpečných známostech nebo třeba na vrchní sestru Rathedovou z Přeletu nad kukaččím hnízdem... Je to pryč.
Ale až někdo někde bude uvažovat, kdo by mohl hrát v Shakespearově Othellovi Emílii, manželku Jaga, tak jsem ještě pár let ideální představitelka této role (smích), anebo kdyby někdo potřeboval do svého představení parťačku se smyslem pro humor, „komindu“, co peče dobré koláče a bábovky, jsem připravena nabídnout všechny své umy...

Jak prožíváte současnou situaci, čím vším žijete a co máte v plánu po skončení nouzových opatření?

Asi jako každého z nás, i mě nová situace zaskočila a zastavila. Znovu jsem si uvědomila, jak velkou potřebu mám mluvit: se svými blízkými, přáteli, s lidmi vůbec. Ne přes facebook, ale naživo! Jak jsem ráda za lidský hlas, setkání i na dálku, po telefonu... Jak mi chybí kultura, cestování, poznávání.  Taky jak jsem hrdá na „české hlavičky a ručičky“, na to, jak jsme se dokázali sjednotit v pomoci šití a distribuci roušek, v zapojení 3D tiskáren po celé republice se společným programem, v pomoci seniorům... Uvědomila jsem si taky, jak dlouho jsem si nepřečetla v klidu a “jedním dechem“ knihu, nepustila si nějaký film, neposlouchala hudbu.

A čím žiju? Vírou, že se společnost zklidní a přehodnotí své priority. Mám pocit, že už se naplňovala slova z mrštíkovského Roku na vsi, kdy farář při kázání říká svým ovečkám: „Za sto let bude svět jeden velký blázinec – a budeme v něm všici“. Vírou, že se budeme víc setkávat a mluvit spolu, naslouchat si. Vírou, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, vírou, že empatie a citlivost nebude nic závadného. Žiju potřebou pracovat a tvořit, vracet se ke kořenům, možná je to i věkem| (smích), připomínat, že slušnost a úcta, dochvilnost a dodržení slibu není přežitek...
Pracovně teď žiju převážně tvorbou i představou realizace vzdělávacích projektů pro děti, představou vzniku divadelního amatérského uskupení. A sním o návratu k původní, herecké profesi, sním si o nových uměleckých nabídkách, které přece musí přijít ... (smích)

Jo a před rokem se ze mne stal ze dne na den pejskař – a tak žiju i naším psem Muffinem (flat coated retrívr) a jeho potřebami. A raduju se s ním z každého nového dne. Mám se ale od něho ještě co učit! Umí to líp než já (smích).

Robert Rohál

Foto archiv Dana Pešková

 

 

Fotogalerie
12241 12242 12243

Další články z rubriky

Český supertalent Staněk pojede F3 za český tým

Český supertalent Staněk pojede F3 za český tým

Jak se správě starat o své domácí mazlíčky

Jak se správě starat o své domácí mazlíčky

Největší inspirací je mi sám život, říká skladatel, hudebník a zpěvák Tomáš Kympl

Největší inspirací je mi sám život, říká skladatel, hudebník a zpěvák Tomáš Kympl

Mladá královna Viktorie nebyla žádný beránek

Mladá královna Viktorie nebyla žádný beránek

Eva Behenská je spokojený člověk, který bere věci tak, jak jsou

Eva Behenská je spokojený člověk, který bere věci tak, jak jsou

ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM