Koledy nesou stopu prastarého obyčeje obdarovávání při Štědrém dnu. Antropologové potvrdili, že zdrojem osobní prestiže nebylo kdysi bohatství, ale štědrost. K veřejným projevům štědrosti vznikly různé slavnosti, jako například indiánský potlač, melanéská kula je podle francouzského etnologa Marcela Mausee také asi koleda. Konala se v čase zimního slunovratu, kdy zámožnější hospodáři měli tendence ukázat své bohatství a velkodušnost tak, že obdarovávali chudé a hladové. Ti každoročně ve stanovený den obcházeli dům od domu a zpěvem se snažili vyprosit si něco k snědku. V tento den se to nepovažovalo za žebrání.
Řada koled vyjadřuje jisté sebevědomí koledníků, kteří sice mají hlad, ale i trochu hrdosti a bohatí v tento den mají příležitost, aby si před Kristem získali nějaké zásluhy pro svoji věčnost. Od pozdního středověku nosili koledníci vyřezávané jesličky s figurkami pastýřů, které mívaly podobu dárců, nebo je alespoň symbolizovali.
Koleda vždy měla zastrašující charakter:
„Jestliže nedáte, tedy uhlídáte, hrnce mísy rozbijeme, co v polici máte.“
„Kdo na Štědrý den nedá nikomu dar, do roka prý skončí v bídě", popsal tento obyčej Jan z Holešova.
Koleda ve jménu Svatého Štěpána připadá na 26. prosince:
Koleda, koleda, Štěpáne!
Co to neseš ve džbáně?
Nesu, nesu koledu,
upad jsem s ní na ledu.
Psi se na mě sběhli,
koledu mi snědli.
Co mám smutný dělati,
musím jinou žebrati.
Koledu mi dejte,
jen se mi nesmějte.
Koledu mu dali,
přece se mu smáli.
