Stáří je přirozenou etapou života. Neexistuje přesný okamžik jeho nástupu, neboť je to individuální fyziologický proces, který se projevuje změnami v organizmu, ale významně ovlivňuje naši vštípivost a výbavnost. Přesto u každého člověka probíhá jinak. Posuďte, jak se na svůj život dívá paní Libuška Rybářová (76 let).
ŽIVOT
Libuše Rybářová
Jdeš žitím svým jak poutník chudý,
přes hory lesy, stále dál.
Dokud jseš mlád, utíkáš vpřed,
horší je chůze, když už jsi kmet.
Chovej se na cestě, jak velí řád,
to už tě učili ve škole znát.
Není to lehké člověkem být,
chce to jen skutky a trošičku snít.
Až budeš unaven, sedneš si rád,
času bude před tebou jen utíkat.
Budeš jak v divadle v křesle sedět
a na svůj příběh v tichosti hledět.
Řekneš si: to jsem měl na světě rád
a to jsem měl jinak udělat.
Nejde to zastavit, vzít to zpátky,
je to tvůj život ne žádné hrátky.
Uvidíš mladost, krásu a ladnost,
je tam i válka a samá marnost.
Bude tam štěstí, bude tam žal,
je tam i muž, který tě miloval.
Bude tam práce, je tam i radost,
je tam i nemoc a velká starost.
Je tam tvá rodina, jsou tam tvé děti,
celý tvůj život před tebou letí.
Uvidíš vše, co jsi měl rád,
jak s dobrými skutky uměl sis hrát.
Chceš-li se radovat, v životě šťastně žít,
musíš se naučit dobrým člověkem být.
Až budeš jednou před branou stát,
andělé píseň ti budou hrát,
otevřou bránu, pozvou tě dál,
řekneš si: byl jsem tam na Zemi rád.
Foto: Ilustrační
