Magazín Elita

ZE ŽIVOTA VOZÍČKÁŘE I. - TAK TROCHU DRZÝ VOZÍČKÁŘ

ZE ŽIVOTA VOZÍČKÁŘE I. - TAK TROCHU DRZÝ VOZÍČKÁŘ

Je mi přes 27 let. Z toho 17 let sedím na vozíku, ale k vozíku jsem směřovala asi od narození. A v poslední době mám prostě takovou nutkavou potřebu vymezit se vůči různým věcem, co se o vozíčkářích říkají, případně, co říkají o vozíčkářích sami někteří vozíčkáři. 

Začala jsem článkem Dojmy a Pojmy, o absurdnosti debat, jak se má správně takový vozíčkář nazývat a jak „debilní“ mi připadá slovo „vozíček“. Za článek mi kupodivu zatím nikdo neutrhl hlavu, a naopak dost lidí s postižením to přijalo s povděkem. Zůstanu ale u vozíčkářů, protože mohu vycházet ze své osobní zkušenosti, a ač se mnou někdo může nesouhlasit (a vsadím se, že takových bude dost), nemůže moji zkušenost vyvrátit. Jedná se tedy o MOJE názory. Nemluvím za všechny vozíčkáře, neříkám, že takoví, jak já uvádím, všichni jsou. Naopak. Prostě chci jen představit tak trochu jiný názor a říct, že když někdo říká „všichni vozíčkáři to tak mají“, tak to tak být nemusí a většinou vůbec není.

O vozíčkářích, a vůbec o lidech s postižením, se dnes dost mluví. Což je samozřejmě dobře, vzhledem k tomu, že tu takoví lidé 40 let neexistovali, ale… Ale občas mi přijde, že převládá jen jeden úhel pohledu.

Nejprve tedy asi něco o mně, co možná poodhalí můj postoj k životu. Tak tedy… Já jsem měla trochu štěstí v tom, že jsem se narodila zdravá a svaly mi odcházely tak pomalu, že jsem si ani nevšimla, že si na změny zvykám. A okolí si toho také nevšímalo, alespoň ne tak, abych to věděla, a neměnili vůči mně své postoje. Moje výchova byla do jisté míry tak trochu „sparťanská“, tj. „nějak si poraď a nějak se zabav“. Školku a první tři třídy základní školy jsem absolvovala v Jedličkově ústavu, protože, ač jsem v té době ještě chodila, mě odmítli vzít do „normální“ školky. Že mě nebudou hlídat. Přece jen ještě nebylo po revoluci. A integrace nezačala úderem 17. listopadu, i v roce 1994 jsem byla jednou z prvních integrovaných dětí z Jedličkova ústavu. Dodnes to vnímám jako jeden z rozhodujících momentů v mém životě. Bariérovou základku jsem zvládla s vojákem v civilní službě, který mě ale vozil jen po patrech. S dalšími věcmi, které jsem potřebovala, mi pomáhaly vždy spolužačky. Respektive kamarádka Iva, se kterou se kamarádíme dodnes. Měla jsem také štěstí na svou první třídní učitelku. Ze sedmé třídy jsem odešla na gymnázium. To bylo téměř bezbariérové a úplně bez asistenta. Zase mi pomáhaly spolužačky. A i z gymnázia mám jednu „zdravou“ kamarádku Janu. Pak následovala úplně přirozeně Vysoká škola. Konkrétně naprosto bariérová Husitská teologická fakulta. První den jsem stála u vrátnice sama pod schody, neznala jsem nikoho, a poraď si. Po šesti letech jsem znala asi všechny kluky ve škole (to mi holky záviděly), které jsem „stopovala“ po patrech školy, aby mě vzali kus cesty s sebou. Nikdy jsem nepřišla pozdě a nikdo mě ani sebe nepřizabil. A zbyla mi kamarádka Lída. Ve všech školách jsem byla vždy jediný vozíčkář. Téměř jsem nechyběla a vždy mě bylo hodně slyšet. Asi jsem extrovert.:) Po VŠ jsem objevila floorbal pro lidi na elektrickém vozíku. Hraju již tři roky. Takže jsem vlastně sportovec, což by mě nikdy nenapadlo. Pracuji jako odborný poradce pro lidi se zdravotním postižením a jeden den v týdnu vedeme aktivizační kurz pro spolek seniorek.

Tolik tak ve zkratce o mně. A teď k věci.

První a asi klíčový předsudek, či dogma, ze kterého vychází i řada odborných publikací, je domněnka, že VOZÍČKÁŘI JSOU SKUPINA. Z toho se tedy dá usuzovat, že mají něco společného, a že je toho víc, možná až většina. A na to se pak nabalují další a další tvrzení, na nichž ale pak okolí – ať už laická veřejnost, pracovníci v sociálních službách, ale i další odborníci a „odborníci“ dále staví. Podle mě něco jako ucelená skupina vozíčkářů neexistuje. Možná, ale jen možná, by se daly vysledovat nějaké společné charakteristiky u různých diagnóz, tedy podle příčiny, která člověka posadila na vozík. Jsou například diametrální rozdíly v chování a přemýšlení člověka po úraze, člověka, který se postižený již narodil, ale i lidmi, kteří trpí nervosvalovými nemocemi typu, jako mám já – tedy často se již od začátku ví, že je něco špatně, ale zdravotní stav se zhoršuje plíživě, často v průběhu mnoha let. A i do toho dělení nespadají všichni. I lidé z těchto „skupin“ se mohou neskutečně lišit. Záleží především na výchově a postoji rodiny. To je podle mě klíčový faktor při utváření pohledu na svět jak člověka s postižením, tak i bez postižení. A pokud je o vozíčkáře odmala pečováno jako o chudáčka, který sám nic nemůže, a za nic nemůže, ale vše mu rodiče někde vynutí a zařídí, jaký pak asi může získat postoj k životu. Takových případů je bohužel dost, protože zaujmout správný postoj ke svému postiženému dítěti již od začátku není snadné, a ne všichni rodiče zvolí ten správný kurz. Bohužel ani instituce nemohou nebo neumějí naučit většinu vozíčkářů myslet samostatně a žít aktivně. Přístup k životu člověka na vozíku ovlivňuje i to, zda někdy musel obstát v konkurenci dětí bez postižení. Ať už ve škole, nebo jinde. Prostě v kolektivu, ve kterém by jeho „jinakost“ byla natolik vidět, že by si musel rychle najít něco, čím okolí dokáže, že na to má. Vozík je jen kompenzační pomůcka, není to vlastnost, i když se ve spojitosti s ním a dalšími faktory některé charakteristické vlastnosti mohou vyskytnout. Ale každý vozíčkář je jiný a rozhodně to není jednolitá skupina se stejnými zájmy, názory a potřebami, kde se mají všichni rádi. Záleží na tom, jak svůj vozík vnímáme my. Pro někoho je to jen prokletí, výmluva nebo neřešitelné neštěstí, pro jiného prostředek k pohybu, výzva nebo jen jiný úhel pohledu… Ale o tom snad příště. Jinak, přiznávám, že v jistých případech se nálepka vozíčkáři dá použít a hodí se – a to u věcí, které máme opravdu asi všichni společnou – nutnost bezbariérových úprav, přístupů, míst na parkování, atp.

 

Jana Stárková

Novinářka na volném kolečku


Další články z rubriky

Kluci z YesBrothers mají nový singl a klip LETÍME

Kluci z YesBrothers mají nový singl a klip LETÍME

Sound Healingem s Tokhim vás příjemně naladí a navíc posílí i imunitu

Sound Healingem s Tokhim vás příjemně naladí a navíc posílí i imunitu

Česká fantasy pohádka, která se přibližuje hollywoodským snímkům, vydává svůj soundtrack

Česká fantasy pohádka, která se přibližuje hollywoodským snímkům, vydává svůj soundtrack

Jaký že to souboj byl mezi Petrem Kutheilem s Petrem Kolářem?

Jaký že to souboj byl mezi Petrem Kutheilem s Petrem Kolářem?

Muž roku a Anděl mezi zdravotníky změní termín finále!

Muž roku a Anděl mezi zdravotníky změní termín finále!

ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM