Je vybranou psychoterapeutickou metodou, která je propojeným řetězcem událostí duchovní, duševní a tělesné povahy, kdy je strach nebezpečné situaci skutečně nepřiměřený. Posiluje schopnost sebeodstupu, čímž jedince vyprošťuje z domnělého podřízení činitelům, které jeho potíže vyvolávají. Je nutné přistoupit k iracionálnímu strachu tak, že se dokážeme vysmát symptomu strachu.
Nejvíce se osvědčuje při léčbě úzkostných, fobických, nutkavých, nebo psychofyziologických poruchových stavů, popř. u navyklých nesprávných výkonů či reakcí v určitých vyvolávajících situacích. Slouží k prolomení bludného okruhu „strachového“ očekávání a duševního či tělesného selhávání.
Vytvoření předpokladů u pacienta:
- Zaujetí odstupu od svých trýznivých citových příznaků.
- Zaujetí vzdorného a zlehčujícího postoje vůči nim.
- Ujištění o vlastní svobodě vůči vlastnímu prožívání, což od něj vyžaduje naučit se rozlišovat mezi tím, co se na jedné straně v něm citově (a v případě poruchy v přehnané míře) odehrává a na druhé straně co je, co chce a co činí on sám – tedy učí se napřed rozlišit a pak i ve svém počínání navzájem „rozpojit“ své porušené prožívání a svůj zdravý postoj vůči němu.
Zdroj: Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc., studijní materiály PRAŽSKÉ VYSOKÉ ŠKOLY PSYCHOSOCIÁLNÍCH STUDIÍ)
-lz-
