Během několika desetiletí se stal Československý jazzový festival v Přerově rok, co rok mimořádnou hudební událostí. Nejinak tomu bylo i letos, kdy proběhl ve dnech 29. až 31. října jeho 43. ročník. V zaplněném sále Městského domu přivítal v devíti blocích tradičně plejádu vynikajících muzikantů a vokalistů, což ocenilo i hudbymilovné publikum. Změna byla jen jedna. Zatímco minulé ročníky moderoval Aleš Benda, letos to byl prvně Filip Neuls, a podle mého byl vynikající. Jednak umí mluvit, moderovat a hudbě rozumí, jednak se kolem přerovského jazz festu pohybuje docela dlouho. Ostatně o tom všem je následující rozhovor.
Protože před pár dny skončil 43. ročník Československého jazzového festivalu, tak se musím zeptat, jak letošek hodnotíte a co pokládáte vy sám za jeho vrcholy?
Mám velkou radost z toho, že festival proběhl bez zásadních zádrhelů a doufám, že především ke spokojenosti publika. Ohlasy byly velmi příznivé. Neskutečně mě těší vyprodaná sobota a také předcházející dva večery byly velmi slušně navštěvované. Festivalový program děláme tak, aby si každý mohl vybrat. Vokalisté, instrumentalisté, od tria až po big band, české, slovenské i zahraniční hvězdy. Uchvátilo mne vystoupení všech spoluhráčů kvintetu Emmeta Cohena. A to, že v přídavku Emmet přizval na pódium svou přítelkyni JoJo, která patří ke špičce světové populární hudby a v Přerově přitom zůstávala trochu inkognito, to byla taková ta pověstná třešinka na dortu a zároveň obrovské překvapení.
Ale jinak každé z devíti festivalových vystoupení bylo pro mě nezapomenutelné. Nádherně křehký zpěv Kristíny Mihaľové z Lash&Grey, famózní kontrabasová sóla Neala „Sugar“ Caina z tria Otty Hejnice..., vlastně nevím, co zmínit dřív. Včetně nočních after party, které k festivalu neodmyslitelně patří.
Kdo všechno na festivalu pracoval, aby vše fungovalo a bylo tak, jak mělo?
Asi bych začal správní radou Nadačního fondu Přerovského jazzového festivalu, která prošla jistou generační obměnou při zachování kontinuity, takže velký dík si zaslouží všichni bývalí i současní – členové rady. Určitě by to nešlo bez podpory statutárního města Přerova, Olomouckého kraje a dalších klíčových partnerů, kteří přispívají jak finančně, tak materiálně.
Já osobně moc oceňuji, že jim záleží na tom, aby se i v tak nevelkém městě, jako je Přerov, každý rok mohl konat festival s domácí i světovou elitou jazzové hudby, který dalece přesahuje hranice města i kraje. A pak samozřejmě veškerá technická podpora na pódiu a v hledišti – zvuk, světla, obraz, aby publikum mělo zážitek co nejlepší. Také zajištění logistiky, cateringu, ubytování a jiných nezbytností. Původní tým pěti lidí se během festivalu rozroste o cca 15 dalších, kteří jsou pro hladký chod festivalu klíčoví.
Když jsem vás viděl na jevišti, tak jsem sice věděl, že letošní ročník nebude moderovat pan Benda, ale netušil jsem, že jej bude uvádět známý český herec Martin Pechlát… Až potom mi došlo, že to jste vy. Jak se vám moderovalo?
Nějaké moderování a záskoky za Aleše Bendu třeba v rámci streamovaného covidového ročníku 2020 nebo během festivalových epilogů už mám za sebou, takže jsem nešel úplně do neznámého. Letošní ročník měl pro mě vynikající atmosféru, které je snadné podlehnout. Já se snažil své průvodní slovo trochu zjednodušit a odlišit od toho, když třeba přednáším na vysoké škole. Tam mám rád určitou interaktivitu se studenty, dovolím si zajít mnohem dál, líbí se mi humor, kterému se dnes kdovíproč říká nekorektní, a hlavně mám prostor pro předání kvanta informací.
Ale na festivalu je mým úkolem především představit obecenstvu, co jej čeká, a není z mého pohledu žádoucí příliš přečnívat. S tím Martinem Pechlátem jste mě pobavil. K tomu přidám jednu historku, kdy někde na kurzu studenti řešili, komu ze známých osobností jsou jejich učitelé podobní. Tak jsem se dozvěděl, že jsem podobný „tomu úchylovi z Účastníků zájezdu“, což byl právě Martin Pechlát.
To jste zase pobavil teď mě… Hodláte moderovat i příští ročník?
To závisí hlavně na tom, jak se mnou bylo spokojeno nejužší vedení festivalu. Na jednu stranu je docela náročné být v zátahu tři dny a tři večery s minimem spánku, zároveň jde o obrovský závazek vůči festivalové tradici, která je do jisté míry i tradicí rodinnou. Takže řečeno sportovní terminologií, pokud mě trenér příště nominuje do sestavy, rád nastoupím.
Určitě nepochybuji o tom, že máte rád jazz. Tuhle zálibu máte od narození?
Neřekl bych od narození, to jsem měl asi jiné starosti, ale pravdou je, že vztah k jazzu mi byl formován už v relativně brzkém věku, když se festival v roce 1985 vrátil do Přerova. Tenkrát jsem chodil do čtvrté třídy a trávil každou volnou chvíli pozorováním zkoušek a toho, jak se festival přes den chystá na večer. Ono to totiž žilo celou dobu, nejen v ty večery. A to prostředí setkávání muzikantů, organizátorů a dalších, kteří byli unešení jazzem, mi bylo blízké.
Později už mi rodiče dovolili, abych absolvoval i večerní koncerty. Kromě toho dědeček Rudolf Neuls senior, jeden ze spoluzakladatelů přerovské jazzové tradice, byl znamenitý kontrabasista a dokázal o hudbě poutavě a zároveň kriticky povídat, takže jsem si dost brzo začal všímat toho, co má smysl poslouchat. Také můj táta každý rok festival dost intenzivně prožíval a vždycky přinášel spoustu zajímavých zákulisních informací.
Postupně jsem si našel vlastní cestu, jak vnímat hudbu. Jsem dost přemýšlivý člověk a v jazzu je pořád co objevovat. Říkám, že jazz je hudba pro zvědavé, co se rádi nechají překvapovat. Taky se ze mě stal hudební sběratel, vlastním třeba přes 5000 originálních CD. Pokaždé, když mám chvilku volna, se v tom „vrtám“, projíždím novinky i reedice starých alb a objevuji pro sebe nové umělce i klasiky žánru.
A kdo se vám líbí ze současné jazzové scény? A sledujete i jiné hudební žánry?
Na první otázku bych rád odpověděl stručně, ale to úplně nejde, líbí se mi toho opravdu hodně. Každopádně mladá a střední generace, která je hudebně naprosto precizní a nadto velmi kreativní, je příslibem budoucnosti jazzu jakožto stále živoucí a takřka nevyčerpatelné oblasti umění – například Snarky Puppy, Dirty Loops, Jacob Collier, Jesus Molina, Emmet Cohen, Cory Wong a jiní.
Co se týká jiných hudebních žánrů, rád poslouchám muziku, která má s jazzem společné kořeny. Baví mě spousta starších věcí z oblasti soulu a R&B a mám slabost hlavně pro funkové rytmy s hutným groovem, výraznou basovou linkou a říznou a nápaditou dechovou sekcí. Nebráním se ani poslechu klasické hudby, spolehlivě mé emoce rozechvěje třeba Rachmaninov nebo Čajkovskij.
Během let zahrály na přerovském festivalu samé velké jazzové hvězdy. Koho byste rád v příštím roce rád přivítal vy sám, váš bratranec Jakub a váš strýc Rudolf Neuls, který od 90. let stojí za pozváním těch největších jmen?
Mohu odpovědět jen sám za sebe, protože rodinní příslušníci a další členové správní rady festivalového nadačního fondu, kteří se podílejí na dramaturgii, mohou mít jiné nápady a preference. Ale myslím, že bychom se určitě shodli na mimořádném talentu Jacobu Collierovi, jenže ten je pravděpodobně pro nás zatím nedostupný. Jinak těch jmen, která bych já osobně v Přerově rád viděl, je celá řada, vypíchnu tedy alespoň tři: excelentní kubánský pianista Harold López-Nussa, precizní japonská klavíristka Hiromi nebo skvělý Gordon Goodwin’s Big Phat Band.
V brzké době se sejde správní rada a hodíme na stůl naše představy, koho bychom chtěli vidět a koho si můžeme dovolit nejen z hlediska finančního, ale i logistického. Neřeší se totiž jen ekonomické podmínky, ale třeba i to, zda daný umělec zrovna v termínu festivalu bude někde poblíž v Evropě, a ne na druhé straně oceánu. Takže za pár měsíců snad budeme chytřejší.
Robert Rohál
Foto: Radim Malíček, Kateřina Neulsová, Jan Gebauer a Robert Rohál
Fotogalerie
