Tak jsem přelouskal knihu o Tereze Kostkové, což je de facto mega rozhovor, který oblíbená herečka a moderátorka poskytla Václavu Žmolíkovi – a věřte, že je to velmi „jedlé“. Na stovky zajímavých a netuctových otázek z mnoha oblastí života odpověděla Tereza velmi chytře, vtipně a otevřeně. Skvěle vybrané jsou i fotografie, které charakterizují jak ji samotnou, tak její rodinu či kolegy, které má ráda.
Je fakt, že si ji pamatuju, když kdysi v Divadle Pod Palmovkou hrála Johanku z Arcu, ale co bylo předtím a krátce potom, mi unikalo. Třeba, že umí výborně francouzsky, že se naučila hrát na klavír i perfektně stepovat, anebo, jak se zbláznila do amerického muzikálu Chicago, který viděla jako dítě v kině…
Díky interesantnímu, erudovanému a empatickému Václavu Žmolíkovi, kterého zná naše publikum v rozhlasu a televize, se čtenář dozví o Tereze Kostkové mnohem více. Jeho otázky směřují takřka až do mrtě hereččina dosavadního života a mnohé otázky jsou i velmi intimního rázu, odpovědi jsou přímé a sympaticky otevřené.
Ale to je jen nepatrná část mega rozhovoru, mnohem více se toho člověk dozvídá i o hereččině dětství, o slavných rodičích, babičce, sestrách, kamarádech i p prvních platonických lásek. Znovu jsem si uvědomil, že už jako kluk jsem měl rád její rodiče. Zatímco její tatínek mě na začátku fascinoval ve filmech jako Probuzení, Zámek pro Barborku, Zelené obzory, Spanilá jízda nebo Robinsonka, Carmen Mayerová mě prvně upoutala v epizodě Hon lišku v seriálu Třicet případů majora Zemana, kde byla herecky vynikající a žensky dráždivě uhrančivá...
Hodně prostoru dopřává kniha divadlu, které má Tereza ráda nejspíš nejvíc. Ostatně, jak už jsem zmínil na samém začátku inscenaci Johanka z Arcu, byla v té roli vynikající. Vystihující je kapitola Krásné roky Pod Palmovkou, kde těch krásných rolí měla během času povícero. Tyto jsem sice neviděl, i když dobové recenze byly chválivé a vystihující, zato mi však neunikla slavná inscenace Na útěku, kde hraje Tereza se svojí mámou.
Jako zaujatého čtenáře mě potěšily i vzpomínky na Petra Mikesku, který s Terezou začínal v chebském divadle. Samozřejmě předtím se znali z herecké školy, ale já si současně uvědomuji, že znám Petra Mikesky už roky z Městského divadla Mladá Boleslav, kde roky působí jako umělecký šéf, ale současně je i jedinečným hercem a talentovaným režisérem.
Bez otázek a odpovědí by kniha nebyla celá a kompletní, kdyby se Václav Žmolík nezabýval také rolemi před kamerou, práce v Českém rozhlase, StarDance nebo oblíbenými kolegy z herecké branže. Stejně tak jsou nosné a vtipné i kapitolky, kdy Tereza Kostková vypráví o cestovatelské vášni, také o Francii, o putování do Santiaga de Compostela, ale také o milovaném klavíru, o klokotu života, popularitě, stárnutí, nebo o tom, jaký má vůbec vztah k módě. Jsou to postřehy, které jen dokreslují pozoruhodný intelekt, pozorovací talent i záviděníhodnou schopnost všímat si detailů.
A protože v knize „Tereza Kostková – Řekla bych“ nechybějí ani její osudoví muži, je to publikace se vším všudy. Nic v ní nechybí. Je otevřená, vtipná a sahá do mnoha oblastí či aktivit, co tvořily a tvoří její dosavadní život. Tak otevřený totiž neumí být každý, ale samozřejmě to závisí i na tvůrcích (Václav Žmolík a nakladatelství NASTOLE), kteří koncept a svižný styl vymysleli. Výsledkem jsou „memoáry“, které se mnoha múzami políbené Tereze Kostkové vyloženě povedly!
Robert Rohál
Foto Robert Rohál
Fotogalerie
