Dnes už dobře chápeme, že když naše tělo dlouhodobě zahálí a chybí mu pohyb, projeví se to bolestí, únavou nebo ztrátou kondice. Tělo si o pozornost řekne okamžitě. Jenže mozek tak hlasitý není. Když necháme zahálet jeho, často ani netušíme, jakou cenu za to platíme. Právě na tuto nenápadnou, ale zásadní hrozbu upozorňuje neurochirurg Vladimír Beneš, který v rozhovorech pro DVTV a Český rozhlas opakovaně varuje, že „část mozku dnes vypínáme, protože technologie dělají věci za nás“. Podle něj jde o proměnu, která může ovlivnit způsob, jakým přemýšlíme, pamatujeme si a vnímáme svět kolem sebe.
Paměť, soustředění i představivost slábnou Beneš připomíná, že moderní člověk si pamatuje méně než generace před ním, ne kvůli tomu, že by náš mozek ztrácel schopnosti, ale protože jsme si zvykli, že si nic pamatovat nemusíme. Informace nosíme v mobilech, ne v hlavě.
Stejně tak upozorňuje na ústup hlubokého soustředění. Mozek se přizpůsobuje tempu, které mu diktujeme, tedy krátkým výsekům pozornosti, rychlým podnětům a okamžitému uspokojení. Když se ocitne v tichu nebo bez stimulace, reaguje neklidem. Za jeden z nejvážnějších dopadů považuje úbytek vnitřní imaginace. Neustálý proud hotových obrazů a videí podle něj oslabuje schopnost mozku vytvářet vlastní představy. Fantazie, která byla dříve přirozenou součástí dětského i dospělého života, se vytrácí. Je nutné si uvědomit, že když ji necvičíme, ochabuje.
Jak z toho ven? Podle Beneše je řešení překvapivě jednoduché, jen vyžaduje vědomé rozhodnutí. Vrátit se k činnostem, které mozek skutečně zapojují: číst, přemýšlet, být chvíli v tichu, dovolit si nudit se, vést rozhovory bez telefonu položeného mezi námi. A jeho závěrečná slova, která zaznívají v různých rozhovorech, mají sílu varování: „Mozek je náš největší dar. Když ho necháme spát, probudíme se do světa, kde už nebude patřit nám.“
Lenka Žáčková
