Tak to už jsem dlouho nezažil, když jsem byl ve středu 8. dubna v Městském divadle Zlín na odpolední pohádce Hrátky s čertem. Seděl jsem úplně nahoře v narvaném sále, kde bylo snad šest stovek školáků prvního stupně. Pravda je taková, že jsem si to domluvil s produkcí, neboť jsem chtěl vidět na jevišti mou oblíbenou herečku v roli čerta. Ale bylo to perfektní. Jednak to byla pohádka jak lusk a Eva Daňková coby čert Solfernus byla neuvěřitelná, jednak mě překvapilo skvělé dětské publikum.
I díky tomu, že jsem si užil atmosféru, kterou umí vytvořit i mladé publikum, jsem se vrátil do dětských let. Pohádku Jana Drdy Hrátky s čertem znám roky ze „stařičké“ a přesto stále kouzelné televizní inscenace z roku 1956, kde hrají v kulisách Josefa Lady dnes už legendární herci, nicméně divadelní adaptaci režiséra Jakuba Hekla pokládám za velmi povedenou.
Režisér Jakub Hekl, scénograf David Janošek, který je i autorem kostýmní stránky k inscenaci, i autor hudební skladatel Adam Caha – ti všichni mají zásluhu o živé představení, které útočí aktivně do hlediště, a můžou mít jedině radost z reakcí publika. Užívají si to samozřejmě i protagonisté na scéně, ať už je chlapecky pružný Adam Kořán (čert Lucius), šelmovsky chytrý čert Solfernus (Eva Daňková), do vdavek zapálená Káča (Nikola Zavřelová) nebo andělský Teofil (Petra Králová). Co postavička, to originál i co se týče divadelní masky, na tomto místě musím zmínit především Otce Školastykuse (Radoslav Šopík).
Z dalších postav, které dělají pohádku pohádkou, je nutno zmínit také o sympatickém nebojsovi Martinu Kabátovi (Tibor Kotlár), rozmazlené princezně Dišperandě (Karolína Včková), loupežníkovi na baterky, jehož jméno zní Sarka Farka (Jan Leflík) či dunivě burácivém Belzezubovi (Tamara Korbová). Mimochodem čertovské role ztvárňují především ženy, ale to vůbec nevadí. Jistě, nejsou to sice rohatí à la Krampus, ale to by asi dětské publikum nezvládlo.
Podle mého názoru se tvůrcům zlínské inscenace Hrátky s čertem, která měla premiéru 2. listopadu 2025, dílo povedlo. Ono vyhledat vnější divadelní možnosti, naplnit prostor hereckou akcí i zdynamizovat děj je vůbec kumšt. A pokud se u této klasiky děti baví, živě reagují, různě během děje napovídají, a hlavně se nenudí, tak není co řešit.
Navíc jsem si všiml, že jim není cizí ani high five, což je „placák“ – pozdrav spočívající v plesknutí dlaní o sebe. Celé gesto trvá pět sekund, přičemž divák tímto pozdravem při bezprostředním kontaktu s herci vyjadřuje souhlas. A že těch plesknutí, když se během představení pohybovali v hledišti herci, bylo nepočítaně! Co více si přát.
Robert Rohál
Foto MJDZ
Fotogalerie
