Když jsem v minulých dnech viděl v kině nový český film Poberta, uvědomil jsem si, že je to další snímek, který se vyloženě povedl. Jako svůj první celovečerní debut jej natočil Ondřej Hudeček, který je i autorem scénáře a byl za kamerou, což svědčí o jeho filmařskému rozpětím a umu. Samozřejmě, že vnáší do kinosálů svěží vítr do tuzemské kinematografie, navíc je v mnoha aspektech originální.
Žánrově je Poberta krimikomedie, která rozvíjí příběhy o zlodějích, respektive zlodějíčcích okresního formátu, kteří si svým amatérským počínáním leckdy nezadají s podobně omezenými strážci zákona. A protože se děj odehrává v minulých letech na Slovácku, nesmí chybět ani slovácký dialekt, venkov či pozadí covidové pandemie, což mnozí z nás máme v živé paměti.
Tuzemskou tradici sociálně laděných dramat režisér obohacuje jak nenásilně zasazenými prvky humoru i napětí, tak dobře odpozorované detaily, které dotvářejí uvěřitelnost a autenticitu postav. Jednou z nich je hlavní hrdina Matyáš Řezníček v roli zlodějíčka Lupyna. Nejenže chvílemi připomíná v určitých momentech slavného Madse Mikkelsena, ale je to především tvárný herec, který přitáhne na první dobrou. Jeho Lupyn je skutečně mistrovská studie – kromě toho hlavního, tj. schopnosti dát zvláštnost banalitě a průměrnosti zvoleného typu a provést jeho důraz s vnitřní hereckou koncentrací, jaké býváme v českých filmech svědky jen zřídka.
Jenomže já musím ocenit i další protagonisty tohoto „šíleného“ příběhu, který dotvářejí mediálně známější tváře jako Václav Neužil v roli zkorumpovaného policajta, Denisa Barešová coby sympatická dívka odvedle, které Lupyn jako chlap něco říká, nebo Stanislav Majer v postavě podnikatele. Jeho oplzlý „zlatohlávek“ je dalším padouchem, který míchá kartami. Na jiné straně stojí zákonitě chápající Lukynova matka, kterou ztvárňuje skvělá Eva Vrbková. Vyrovnanost hereckých výkonů potvrzuje i přesné obsazení dalších „výtečníků“ jako Lukáš Příkazký, Filip Kaňkovský, Petr Borovec, Milan Mikulčík, Jiří Vyorálek nebo Jan Plouhar.
Podle mého je to film, který má smysl i vtip a který si drží od začátku do konce osobité kouzlo, přičemž nechybí ani (časem dost možná kultovní) hlášky. Proto může klidně patřit na konci roku mezi nejzajímavější tuzemské počiny. A ještě poslední poznámka – to, jak ke svému debutovému celovečerního filmu jeho tvůrce docílil, je originální a přesahuje běžná a často ve filmu používaná klišé. I to je na něm cenné a okouzlující.
Robert Rohál
Foto Bontonfilm
Fotogalerie
