Tentokrát nečekejte klasický rozhovor s Martinem Němcem, spíš tzv. abecedu, která o něm leccos napoví či prozradí. Šli jsme na to od podlahy a prakticky od A do Zet. A bylo to tak, že jsem vyslovil jedno slovo či výraz a Martin musel střelhbitě odpovědět. Díky tomu to není jen čistě hudební rozhovor.
AUTOGRAMY (asi nemáš spočítáno, kolik jsi jich rozdal?): No, spočítané je samozřejmě nemám, ale některé vzpomínky, které se jich týkají jsou fakt luxusní. Kdysi například v jedné nejmenované noční vinárně (U hvězdiček) ke mně přistoupila ne zcela abstinující dáma (proč by taky chodila abstinovat do vinárny, že?) s takovým záhadným úsměvem a slovy: „Já vím, kdo jste. Mám ráda hudbu.“ Usmál jsem na ní a pokračoval v zábavě se spolustolovníky. Ta samá žena přišla po nějaké době a další sklence červeného s prázdnou účtenkou a propiskou půjčenou od číšníka. Naklonila se ke mně spiklenecky a řekla: „A můžete se mi podepsat, pane Pavlíčku?“ Nemrkl jsem okem, požádal o její křestní jméno a napsal jsem na ten lístek: „Milé Kláře srdečně Michal Pavlíček.“ Snad ten autogram neztratila…?
BALZÁM (co je pro tebe ten nejlepší balzám?): Když překonám lenost a začnu dělat nějakou tvůrčí práci – ať už hudbu, nebo malování. Taky rád píšu. Cítím se při tom procesu hodně svobodný. No, a někdy rád koukám jen tak do nebe – nejlépe modrého s bílými oblaky. Maminka mi jako malému zpívala takovou pohádko-hororovou písničku a v jedné sloce bylo toto: „Oblaky plují oblohou, vždyť jinde plouti nemohou…“ Vzpomínky na dětství jsou balzám. Dětství – to se mi fakt hodně povedlo. To byl můj majstrštyk.
CITÁT (tvůj oblíbený): „On by každej chtěl bejt Van Gogh, ale nikdo si nechce uříznout to ucho,“ říkával malíř Josef Jíra, který byl takový náš rodinný přítel a já ho jako kluk (rodiče měli s Jírovými blízko sebe chalupy v Českém ráji) hrozně obdivoval. Měl tak špinavé ruce od olejových barev, že už to nešlo nikdy umýt – jako tetování. Naučil mě v Jizeře chytat pstruhy a lipany na suchou mušku a tak…
DOMÉNA (v čem je ta tvoje?): Bože, co já vím? To je taková záludná otázka vhodná pro striptýz ega, že jo? Většinou to, co je v člověku dominantní, je na druhou stranu jeho slabinou. Třeba když já teď tady takhle filozofuju (smích).
EMOCE (jak moc ji dáváš najevo?): No, myslím, že občas rozmařile a nevhodně. Jsem Blíženec – co k tomu dodat? Na tváří lehký smích, hluboký v srdci žal, jak napsal Karel Hynek. Nevyznám se moc v lidech, a tak občas patrně emocemi docela plýtvám. Takže spíš víc, než je potřebné a někdy i únosné.
FILM (nebo filmy tvého srdce): Těch je ale tolik. Vybavuje se mi Blade Runner. A musím říct, že dokonce i ten „novej“ je moooc pěknej. Nejsem z těch lidí, kteří říkají že od dvojky Led Zeppelin už nevznikla žádná dobrá deska a podobně. Mám taky moc rád staré černobílé filmy. U některých trochu slzím, ale to jsem měl říct na předešlou otázku, že jo?
GIGANTI (z muzikantské branže): To zní trochu legračně. Většinou jsou to všelijaké vzrůstem nevýjimečné osoby, které někdy vytvoří vzrůstem úplně výjimečnou hudbu a je jedno jestli gigantickou nebo subtilní. Já hodně poslouchal od dětství vážnou hudbu – tak to mám o to bohatší. Od Janáčka, přes King Crimson, od Glasse až k Rammstein. Moc mě baví třeba Nick Cave. Viděl jsem několik koncertů a on je čím dál lepší – to je inspirativní, že jo? Franka Zappu bych rozhodně na giganta šacoval.
HUMOR (jaký ti vyhovuje?): Nekorektní.
CHYBY (máš nějaké?): Z těch by se dal postavit Taj Mahal. Pokud platí to, že chybovat je lidské, tak jsem teda až nelidsky lidský. Mezi jednu ze svých opravdu fatálních chyb považuju svou občasnou (častou!) nerozhodnost. A to neplatí jen v uměleckých disciplínách, ale třeba při studiu jídelního lístku v restauraci. Někdy ale zase nechám volnou ruku intuici. A samozřejmě někdy udělám rezolutně a sebevědomě chybné rozhodnutí. Pak má člověk usnout bez hypnotik. No, prostě Blíženec…
IMAGE (na čem stojí tvoje image?): Pokud je image smích – tak to se na veřejnosti hodně směju. Já jsem se dlouho mračil, tak to musím vykompenzovat. No, ale v mládí jsme si toho, pokud se týká pódiové stylizace, užili zejména v období s Bárou Basikovou s Precedens fakt hodně. To byl samej dlouhej kabát, škraboška, samý fiží… (smích).
JÍDLO (na čem si nejvíc pošmákneš?): No, já mám rád třeba krevety, ale tady ve vnitrozemí jsem nadšený třeba i ze šunkofleků (i když s těma krevetama by to taky nebylo špatný určitě – takový krevefleky), nebo polévky s knedlíčky miluju, a to dokonce nejvíc s drožďovými. A jsme zase u toho balzamika dětství.
KONKURENCE (jak se s ní vypořádáváš?): Nevím – myslím, že takové věci nijak neřeším, já dělám „produkty“, které asi nemají masový dopad. Takové vegetariánské spíš... (smích). Bylo legrační, že jsem trochu žárlil na ten obrovský úspěch loňské desky Michala Prokopa, a pak jsem si uvědomil, že to album celé začíná písní s mým textem (smích). Spíš se někdy podivuju nad nevkusem širokého publika, a to neplatí jen v hudbě, dokonce to neplatí ani jen v umění…
LILI MARLENE: To je moje milovaná kapela. Je zvláštní, že i když jsem výhradním autorem repertoáru, tak to není stejná, ani podobná kapela Precedens. Tady jsme víc v nějakém německém meziválečném kabaretu – víc dekadence a černého humoru a patosu. A mám rád lidi, kteří v téhle kapele hrají v čele s úžasnou zpěvačkou Dášou Součkovou. Těším se na náš koncert 10. března v pražském Klubu Vagon.
MÚZA: Já úplně na múzy nevěřím. Kdyby člověk měl věčně čekat až se nějaká uráčí… Ale zas popravdě trochu na ně věřím. Třeba ale poletují spíš někde uvnitř člověka, v jeho mysli, v podvědomí, v srdci. Třeba jsou to nějaké dvě sestry jménem Intuice a Kreativita? A možná i bratr Talent má své místo v tom vnitřním příbytku? Co já vím?
NAROZENINY (jak je slavíš?): No. poměrně nerad. Ale když se sejdeme v tom červnovém týdnu, kdy má narozeniny i moje žena Jana, s dětmi a psi, tak je to vždycky moc fajn. Ještě máme v tom samém týdnu výročí svatby (tuším že letos 45.) a tak to vezmeme šmahem všechno naráz. Pokud by to šlo i s Vánocema, tak bych se nezlobil (smích).
O ČEM JSOU TVÉ OBRAZY: Říkal můj táta (malíř a restaurátor), že kdyby se to dalo říct, tak je zbytečné to malovat. A měl pravdu. Dokonce si myslím, že podávat výklady svého díla je nebezpečné a zavádějící. To, jak si tam každý divák vkládá svoje významy a pocity je přece nedílná součást toho díla. Nedílná součást díla – to se mi povedlo (smích). To je na tom přece krásný. A platí to i u hudebních textů. Navíc mám rád, když mají věci víc významů, nějaké spodní proudy. Dnes je ve výtvarném umění tendence, takový kurátorský trend, ověnčit dílo spoustou textu, záplavou slov. Myslím, že dílo, které potřebuje manuál, je kulhavé a potřebuje i hůl, či berle.
PRECEDENS: To je moje milovaná kapela. Je zvláštní, že i když jsem výhradním autorem repertoáru, tak to není stejná, ani podobná kapela Lili Marlene (smích). No, vloni jsme natočili nové album Odstíny černé a mám z něj radost a koncerty jsou opravdu o velké energii, kterou už jsem nečekal, ale o generaci mladší kolegové jí přinesli. Zvláště pak samozřejmě skvělá Daniela Langrová u mikrofonu. Jsem rád, že si to tak užíváme. Těším se na koncert 9. dubna v pražské Malostranské besedě.
REŽISÉR (tvůj nejoblíbenější): Obdivuju mnoho režisérů. A jedním z nich je rozhodně Miloš Forman. To fakt neříkám kvůli tomu (jen tak trochu), že ve filmu Amadeus dost výrazně hraje portrét Mozartova otce (je tam fakt několikrát přes celé plátno – tedy plátno na plátně), který jsme malovali s mým tátou, protože Forman nebyl spokojený s tím, jak ho udělal někdo z Barrandova. Dostali jsme dobový portrét a taky fotku herce té role, aby tam byla samozřejmě jeho podoba. Měli jsme na to dva dny a dvě noci, neb už to bylo během natáčení. Táta maloval ve dne a já v noci. A pak jsem byl na tom krásném filmu a když skončil, tak začaly ty dlouhatánské závěrečné titulky, ve kterých byl napsaný každý taxikář a každý technik, co přenesl kabel z bodu A do bodu B, jen Josef a Martin Němcovi se tam nějak nevešli. Později jsem se dozvěděl, že to bylo vinou české části produkce. Bylo to fakt zklamání. Dodnes mě to mrzí, ne že ne. A tak jsme zůstali bez Oscara (smích).
ŘEVNIVOST: Nesnáším to slovo i jeho význam. Snažím se neřevnit, ale někdy se to stává, když se nedává dostatečný pozor. Zažil jsem to v dřívějších dobách v kapele a při natáčení obou celovečeráků, ke kterým jsem dělal hudbu a scénář, což byla Perníková věž a T.M.A.. S Milanem Šteindlerem jsme si už odpustili, a s Jurajem Herzem taky. To víte, každý scenárista si myslí, že by to líp natočil a každý režisér, že by to líp napsal (smích). Ale zas ta chvíle, když si Juraj poslechl kompletní hudbu a dlouze a mlčky a pevně mě objal… Na takové výjevy se nezapomíná.
SOUKROMÍ: To je taková soukromá věc. Naštěstí nemám v patách ani jednoho dychtivého paparazzi, takže je to poměrně snadné. Kdo by chtěl trochu do mého soukromí snad nahlédnout, tak 27. února ve 20 hodin bude na ČT art pořad Ikony Kamila Střihavky, kde jsem za tu ikonu (smích) a povídám si s Kamilem u nás doma. A taky tam zahrajeme naživo s Precedens.
TAJEMSTVÍ (umíš jej udržet?): To už skoro vyplývá z předešlé odpovědi. Ale abych byl upřímný (to je taky strašná vlastnost), tak už jsem vykecal na sebe kde co kde komu. Jsou ale i tajemství posvátná. A zase využiju ten oslí můstek – když byla po revoluci poslední Bratislavská lyra – tak jsme jí s Precedens vyhráli. Jednu zlatou trofej dostala Bára za interpretaci a já dvě za text a hudbu. Bůhví ví, kde je jim konec… Jo a proč to říkám? Ta skladba se jmenovala Tajemství (smích).
VÁŠEŇ (tvá největší vášeň): No, čím dál lepší! Mám asi řadu vášní tak jako každý první. A když spojím poslední tři otázky tak se dají zredukovat do jedné opravdu až nestoudně holé věty: soukromé vášně jsou tajemstvím. A taky rád chodím s kamarády na pivo (smích).
XANTIPA (je některá ve tvém okolí?): Teď zrovna, díkybohu, ne. Ale do jedné jsem dělal párkrát i obsáhlé rozhovory. Co se týče rozhovorů, kterých bylo opravdu hodně, tak jednoho kamaráda, který převážně žije v USA úplně položilo, když jsem do hospody U hrocha přinesl čerstvé vydání časopisu Playboy, ve kterém jsem měl pětistránkový rozhovor. Ty už teda musíš bejt strašně slavnej, povídá mi. A já na to – to je česká mutace. Tak ho to uklidnilo, ale ne docela. A nebojte se – nebyl jsem dívkou měsíce na tý rozkládací trojstraně. Ani chlapcem, jak by mohlo vyplynout z názvu toho časopisu (smích).
ZPĚVAČKY (které máš rád): Dvě blízké jsem už zmínil, a tak ještě ty vzdálené. Celý profesní život hodně obdivuju Annie Lennox. Eurythmics bylo pro nás v osmdesátých letech naprosté zjevení a mám je moc rád dodnes. A už mám lístky na letošní pražský koncert Beth Hart. Uvidím a uslyším jí potřetí, neb je skvělá. A viděl jsem i památný koncert Nico, tehdy na Opatově za komančů, ze kterého byl opravdu slušný… jak to říct? - průser. Nenapadá mi vhodnější výraz. Hodně jsme na střední škole poslouchali Velvety. Jak se říká, těch desek s Warholovým banánem se tehdy neprodalo až tak moc, ale každý, kdo si jí pořídil, založil kapelu.
ŽÁRLIVOST: No, a víte, že od Ž je taky třeba Život, Žitná, Žákovská, Žlábek, Žádost, Žufánek, Žasnout, Žlučník, Žhnoucí žirafa, Židovský žalm anebo třeba i Žertovný žurnalista? (smích).
Robert Rohál
Foto Jindřich Buxbaum Petr Krejčí, Tom Rozkovec, Iva Žižková a Jiří Primas
Fotogalerie
