Důvodů zajít do kina na slovenský film Duchoň a vychutnat si tak velké plátno bylo několik. Zajímalo mě, jak si s tímto životopisným filmem poradil režisér Peter Bebjak nebo Vladimír Plevčík v titulní roli, a jak je vykreslená doba, kdy slovenský zpěvák Karol Duchoň na scéně působil. Nicméně jako žánrový obrázek tehdejší pop music i její pohled za kulisy se tvůrcům snímek povedl dokonale. Inspirací byla divadelní hra, ve které scenáristé Jiří Havelka a Róbert Mankovecký rekapitulují život zpěváka.
I když jsem přímo neobdivoval většinu repertoáru slovenského slavíka, přesto jsem vždycky oceňoval jeho hlas a mužné charisma. I díky tomu jsem věnoval zpěvákovi kapitolu v mojí knize Legendy československé populární hudby, kterou vydalo nakladatelství GRADA. Ale zpět k filmu samotnému. Po celý film mě bavilo propojení vizuální a hudební složky, navíc celý film má tah. Barvitý kaleidoskop situací (skvělá kamera Martina Žiarana) koresponduje s písničkami či „nesmrtelnými“ hity, kterých je ve snímku požehnaně.
Film Duchoň začíná zpěvákovými začátky s kytarou, kdy mu fandila jeho maminka, zatímco otec byl vždy ke Karlově vášni a hudbě spíš nepřátelský - však mu také jeho první kytaru rozmlátil. Pak následuje kolotoč, který začíná s první hudební skupinou a pokračuje prvním profesionálním zahraničním angažmá, prvními nahrávkami, prvními televizními hity i láskou k dívce, kterou si vezme a má s ní dceru...
To už je ve filmovém příběhu Duchoňova kariéra pořádně rozběhnutá, což znamená, že jsou divákovi naservírovány zážitky z festivalů jako je Bratislavská lyra, na veletrhu gramofonových společností MIDEM v Cannes nebo na světovém festivalu v Tokiu. Atmosféra i filmové festivalové kulisy jsou uvěřitelné (několikrát jsem byl na Lyře), ale stejně tak se povedly i „přelety“ časem a prostorem, vtipně vymyšlené a natočené bylo i cestování do Japonska.
Známé osobnosti, s nimiž se Karel Duchoň během své kariéry potkal, nesmí chybět ani ve filmovém příběhu. Proto se tu objeví i ti, kteří představují Miroslava Žbirku, Evu Mázikovou, Evu Kostolányiovou nebo Karla Gotta. Českého zlatého slavíka hraje Vojtěch Kotek, ale to je spíš karikatura, která z filmu trošku trčí. Přitom vizuálně jsou si podobní i ti protagonisté coby muzikanti (třeba Paľo Paprčka ze skupiny Braňa Hronce), kteří kdysi Duchoně doprovázeli.
A Vladislav Plevčík v roli Karla Duchoně? Podle mého názoru byl přesně tím pravým ořechovým. Vžil se do postavy a je to dokonalý výkon, což je znát i v detailech herecké práce. Postavu formuje přesně, navíc má momenty, kdy i vypadá jako Karol Duchoň. Přitom výborní jsou i další herci, což je třeba Anna Jakab Rakovská (manželka Alena) nebo Adrian Jastraban (náměstek)
Karol Duchoň (1950 – 1985) mohl udělat světovou kariéru, zemřel ale už v pětatřiceti letech. Za své může jak narůstající démon alkohol, tak skutečnost, že chyběl chytrý dramaturg a věci znalý manažer. Vystihující je scéna, kdy jeden novinář (hraje ho Vladimír Javorský) dává radu, že by si měl pohlídat, co zpívá, a zpěvák říká: „Mně je to jedno. Co mi napíšou, to zpívám.“
Karol Duchoň a jeho životaběh
Slovenský Tom Jones. Tak se přezdívalo slovenskému zpěvákovi Karlu Duchoňovi, který by letos oslavil sedmdesát let. Pamětníkům se určitě vybaví jeho hity jako Uber pary, Šiel, šiel, V dolinách, Elena, Čardáš dvou sŕdc, Mám ľudí rád nebo Dievča z Budmeríc.
Karol Duchoň se narodil 21. dubna 1950 v Galantě a odmalička tíhl k muzice. Hrál na harmoniku, ke které později přidal kytaru. Hudební geny zdědil po své zpěvavé mamince, která pocházela Jugoslávie a své jediné dítko v muzice podporovala, jak mohla.
Bylo mu osmnáct, když založil kapelu Cool Boys, která hrála každou neděli na čajích. A dařilo se mu i na pěvecké soutěži o Zlatou vločku Calexu ve Zlatých Moravciach, v níž zvítězil. Když vzápětí dostal nabídku od Jaroslava Mikuly, začala tím de facto tím jeho pěvecká kariéra. Se Sextetem prošel tvrdou školu barového zpívání v zahraničí.
Po návratu v roce 1969 natočil slovenskou verzi známého hitu Sugar sugar. Textař Alexander Karšay ji nazval Nálady, ale více se vžil název Uber pary. Byl to první Duchoňův hit, který se objevil v Malé televizní hitparádě stejně jako na zpěvákově prvním supraphonském singlu, pro OPUS začal natáčet později.
Během své přibližně patnáctileté kariéry prošel řadou kapel, ale jako by stále hledal to pravé ořechové. Vedle hledání však slavil úspěchy na festivalech (Oravské synkopy, Bratislavská lyra) stejně jako na zahraničních štacích.
V roce 1974 mu slovenský OPUS vydal jeho první profilové album. S folklorně střiženou písní Čardáš dvou sŕdc (Peter Hanzely / Ľuboš Zeman) se dostal až do finále festivalu Yamaha v japonském Tokiu. Na základě toho přijal nabídku od západoněmecké gramofonové společnosti RCA Victor, která mu během následujících dvou let vydala v němčině několik singlů a album Karol (1976). Mimořádný úspěch sklidil i na světovém veletrhu gramofonových společností MIDEM v Cannes.
Doma natočil album Čardáš dvou sŕdc (1976), potom vyšla deska Karol Duchoň´79. S repertoárem neměl problém, byl natolik žánrově rozmanitý, že mohl zpívat s velkým big bandem i malou partou. Kromě talentu na rozdávání měl i hlas, který tolik lahodil uchu.
Když začal mít stále větší problémy s alkoholem, byl to začátek konce. Askapády s alkoholem škodily jak jeho práci, tak osobnímu životu. Během poloviny osmdesátých let jeho hvězda postupně bledla.
Karol Duchoň nenašel ani manažera, ani způsob, jakým by se jeho kariéra dala posunout dál. Místo toho se dostavila umělecká stagnace, repertoárová i osobní krize a další problémy, nehledě na jeho neuspokojivý zdravotní stav. A pak přišel šok, když ve svých pětatřiceti letech Karol Duchoň 5. listopadu 1985 zemřel.
Robert Rohál
Foto: Continental Film
Fotogalerie
