Ať už jsem viděl Markétu Holcmanovou na jevišti v dramatu, komedii či muzikálu, tak byla výsostně přesvědčivá. Její hlas, barvu i rozsah jsem ocenil třeba v inscenaci Pretty Women – muzikál, kde hraje, zpívá a tančí titulní roli. Navíc disponuje i přitažlivým exteriérem, což je v tomto případě příjemná tvář, štíhlá postava a dlouhé nohy. Další titulní roli má s Ibsenově dramatu Nora, které mělo v Městském divadle Zlín premiéru v září. A protože i v tomto představení pokládám její herecký výkon za excelentní, řekl jsem si, že s ní musím udělat rozhovor. A povedlo se.
Jaký jste měla pocit, když jste se dozvěděla, že budete hrát titulní roli ve hře Nora? Jak probíhalo zkoušení a co říkáte na premiéru?
No, popravdě mě zaplavila velká vlna adrenalinu a až takového divného pocitu nebezpečí a zároveň důležitosti, co vše se mi otvírá a čím nově mohu projít. Takový pocit až životní zkoušky, do které vás nažene osud a když jí projdete, už víte, že nic nebude stejné.
Po celé zkoušení jsem cítila velkou důvěru k režisérovi, s kterým troufám si říct, jsme šli poměrně stejně naladěni směrem, co bychom chtěli sdělit. Byla to velmi soustředěná práce. Jeho perfekcionismus a zároveň velké cítění každé naší nuance nás směrovala do stále větší hloubky, pravdy a zároveň humoru. Byla to úžasná zkušenost, díky právě Zdeňkovi Duškovi, režiséru inscenace.
Premiéra dopadla dobře troufám si říct. Ačkoliv, já právě premiéry nijak nehodnotím z hlediska toho kýženého „Poprvé“, kdy velkou roli hraje nervozita na obou stranách. Jak na straně herce, tak diváka. Ale tady myslím, že jsme si ji celkem užili.
Jaký typ režisérů vám vyhovuje?
Režisér, který nejde jen po povrchu a aby prezentoval svou práci, skrze nás jako loutky. Mám ráda, když je ta práce společná a můžeme společně tvořit a vyvíjet se, zároveň ať mu mohu důvěřovat a ať má sílu, vše dotáhnout do konce.
Před Norou jste nazkoušela zcela odlišný záměr, což je inscenace Pretty Woman – muzikál, kde se projevil i váš pěvecký talent. Máte to v sobě, ale kdy jste si uvědomila, že to není nejen herectví, ale i zpěv a tím pádem muzikál, což zvládáte podle mého bravurně…
Moc děkuji. Já byla dítě, které bavilo všechno. Chtěla jsem umět úplně všechno. Chodila jsem do deseti kroužků týdně a někdy i natajno, aby to rodiče nevěděli (například: cimbál)... Protože těch zájmů bylo opravdu hodně. Ve zpěvu jsem vyhrávala soutěže jako Zpěváčci, a zpívala a hrála na housle v cimbálce. Pak si pamatuji, že nás maminka vzala na muzikál Městského divadla Brno, West Side Story – a to začalo psát moje „story“ (smích)... Naprosto uchvácená vším, jsem měla jasno. To mi bylo asi deset.
Mám i kapelu, ve které nejen zpívám, ale i píšu a skládám písně. Je to můj další splněný sen. Kde se mi to, co mám v hlavě naplno zhmotňuje v podobě muziky, kterou miluji. Jmenujeme se Tables.
Zajímalo by mne, jakou hudbu či jaký žánr hrajete a o čem ty vaše písničky jsou?
Hrajeme pop rock, alternative rock. A písně jsou jakousi sondou do mého vnitřního světa, který je někdy hlubinný a pln myšlenek a odkazů na dávno prožité, a někdy prostý, plný touhy a vášně pro život.
A jakou muzika si ráda poslechnete coby posluchač?
Tak jak je život barvitý, tak podle nálady poslouchám, vše, co má v sobě náležitý emoční přenos, či frekvenci, která mi zrovna ladí. Ne, to takhle nejde říct, já opravdu poslouchám, mnoho žánrů a umělců. A popravdě, nejradši mám ticho.
Ještě zpět k divadlu. Co říkají vašemu úspěchu vaši nejbližší a blízcí přátelé?
Úspěchu? Jé, to je hezké, že to tak vnímáte. No, asi tak nějak přirozeně. Mám ráda, když se jim líbí, co dělám.
Máte dvě děti, mají pro maminku pochopení, když bývá často v divadle?
Jsou úžasné. Obě dvě. Když se to navrší, dělám vše proto, aby to pociťovali co nejméně a snažím se jim vše vynahradit. Ale momentálně jsem vlastně doma a hraju třeba jen 6x krát do měsíce, což je snesitelné a musím říct i zdravé pro obě strany. Já se vyřádím v divadle a ony třebas doma na tatínkovi (smích).
Předtím, než jste nastoupila do angažmá v Městském divadle Zlín, jste hrála v šumperském divadle. Co jste tam jako začínající herečka hrála?
Měla jsem tam krásné role. Například Ninu Zarečnou v Rackovi, ale taky jsem hrála v Noře – ne tedy Noru, ale paní Lindovou. To byl hezký start.
A kterou rolí byla vaše první ve zlínském divadle?
Můj nástup byl velmi hektický, protože odcházely zrovna dvě mladé herečky a já měla za ně všechny ty jejich hlavní role – napříč žánry během dvou měsíců nazkoušet a odehrát. Bylo jich celkem šest. A většinou tříhodinové představení. Pak první moje myslím byla Curlyová – ta jediná žena ve hře O myších a lidech v režii Iva Krobota.
Těžké začátky, ale krásně jste to zvládla. Na které role či inscenace ve Zlíně vzpomínáte nejradši?
Jéééj půjdu odzadu – tedy Nora, Pretty Woman - muzikál, Pipi dlouhá punčocha... Albion – Annu...No milovala jsem Malované na skle, Tatianu v Evženu Oneginovi, Máří Magdalénu v Inri, My fair lady – Lízu Doolitlovou, Idiota... Je toho mraky... Já se fakt snažím si tuhle svou profesi vážně užívat a miluji tu tvorbu, hraní si. To neustálé hledání nových možností a odkrývání i svých vlastních darů a darů ostatních. Miluji souhru - jak všichni, nejen herci, ale celý tým vzadu a celý tým vepředu – myslím diváky - jak všichni ve stejný okamžik jsme svědky jen té jediné prchavé chvíle a jsme v tom všichni spolu. Je to pouto. Neviditelné, ale tak silné. Od srdce k srdci. A to je ono. Co mi dává smysl.
Robert Rohál
Snímky z inscenací Pretty Woman – muzikál a Nora, s hudební skupinou Tables, na černobílém snímku s režisérem Zdeňkem Duškem.
Foto: archiv Markéta Holcmanová a MDZ
Fotogalerie
