Neděje se tak běžně, ale stává se to, když tvůrce, který dokáže číst autora s porozuměním jeho doby a zároveň se na něj podívat současnými očima. Myslím tím režiséra Zdeňka Duška, který pro velkou scénu Městského divadla Zlín připravil inscenaci slavného Henrika Ibsena Nora. Premiéra sice proběhla 20. září, nicméně já viděl až jednu z prvních repríz, což bylo ve středu 8. října.
Je to velký kumšt a cením si i obdivuhodné rovnováhy téměř tříhodinové inscenace Nora. Je to dokonalá studie, zvládnutá do posledního pohybu a gesta. Celé představení ovšem stojí a padá s titulní představitelkou Norou Helmerovou. Režisér pro ni našel v Markétě Holcmanové dokonalou interpretku po všech stránkách postavy, kdy se pozvolna svléká ze svých bolestí, zmatků a omylů. Na celé ploše hereččiny náročné role nenajdeme kaz.
Portrét mladé ženy, která byla donucena žít život manželky a matky, nikoliv svůj vlastní, navíc musela tajit jistý poklesek, který přestal být tajemstvím. Nořin odchod z domova je jedinou možností, jak může získat vlastní identitu. I když se původní divadelní příběh odehrává v 19. století, zlínská scéna ji hraje v čase přibližně o sto let později, čemuž odpovídá scéna i kostýmy. Ale i kdyby se inscenace odehrávala v roce 2025, tak se vůbec nic nestane. Je to samozřejmě díky jasnozřivému zpracování světového dramatika i tématu, které bude aktuální i za dalších sto let. Ale také se to musí umět, o čemž píšu v úvodu.
Inscenace je působivá i zásluhou dalších výborných hereckých výkonů, za nimiž stojí režie Zdeňka Duška. Líbí se mi to, jak dovede sjednotit a ztvárnit všechny žánrové prvky (sitcom) a jak dovede uchovávat jednotu jejich postav. Pět herců (Marek Příkazký, Marta Bačíková, Pavel Vacek, Radovan Král a Jana Tomečková v malé roli chůvy) odvádí v klíčových místech hezké, citlivé a výrazově bohatě členěné kreace. Ostatně přirozená je i scéna se dvěma malými dětmi.
Udělat z divadelního kusu, jehož premiéra proběhla už v roce 1879, je v Městském divadle Zlín vynikající příležitost představit v nové adaptaci sílu dramatika Henrika Ibsena. Sugestivní je i samotný závěr inscenace, kdy Nora odchází ze scény přes hlediště – a já měl z toho husí kůži. Vzpomínám si, že podobné pocity jsem měl i ze hry Tramvaj do stanice Touha, kterou režíroval Zdeněk Dušek ve zlínském divadle už před pětadvaceti lety. Je fajn, že se dobří holubi vracejí.
Režie: Zdeněk Dušek
Dramaturgie: Katarína Koišová
Scéna: Milan Popelka
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Hudba: Daniel Fikejz
Překlad: František Fröhlich
Pohybová spolupráce: Hana Achilles
Fotogalerie
