O tom, že má kariéra Dagmar Peckové mnoho heroických momentů, není pochyb. Navíc jde o souhru několika talentů. Je to nejen její hlas, který z ní udělal operní hvězdu v mnoha světových metropolích, ale i herecký talent, což dokládají i velké role na činoherním jevišti. Kromě toho disponuje i organizačně-dramaturgickými schopnostmi, čehož pádným důkazem je hudební festival Zlatá Pecka, který si vymyslela a postavila na nohy – mimochodem, letos probíhá už devátý ročník. A protože umí psát, má vynikající paměť a smysl pro humor, povedla se jí i povídková kniha, která měla mimořádný úspěch i probíhajícím veletrhu Svět knihy v Praze.
V červnu bude mít na scéně Státní opery premiéru opera Lear, kde máte výjimečnou roli. A jaké to je pracovat v takovém „kolosu“, jakým je Státní opera a vše, co k tomu náleží. Ptám se i z toho důvodu, že v poslední době jste se stala úspěšnou činoherečkou a obě inscenace jsou spíš komorního druhu…
To je sice pravda, ale takhle mám možnost se neustále navracet i k mému původnímu povolání. Navíc probíhala moje kariéra i v době, kdy jsem zpívala ve všech velkých operních domech světa, také “dvoukolejně”. Vedle velkých divadelních scén jsem stála i na koncertních pódiích, ať už se symfonickými orchestry nebo “jenom” s klavírem. Oratoria, mše, vokální symfonie nebo komorní písňové koncerty byly velmi důležitou složkou mé kariéry.
Přesto jste na opeře dost často jako divák, kdy vás doprovází váš manžel, kterému s nadsázkou přezdíváte „pan Columbo“, což už asi není pravda. Do společnosti ho vyvádíte stále častěji. Kde ho zase příště vyvedete? Nebo on vyvede vás?
Mr. Columbo (narážka na Mrs. Columbo, manželku detektiva ve slavném americkém seriálu, o které se stále ve filmu mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl) je teď v důchodu, na rozdíl ode mě. Už nemusí dlouhé hodiny cvičit na pozoun, který ho provázel životem snad 50 let a může být v Praze se mnou. Na činohry ho s sebou brát nemohu, protože je Němec a česky umí tak maximálně do pěti počítat… Ale rád jde se mnou na operní představení nebo symfonické koncerty. Když vás celý život hudba provází, je to jako droga.
Co zpíváte na současných koncertech a kdo vás na nich obvykle doprovází?
Mám několik písňových komorních pořadů – například Česká píseň, kde za doprovodu klavíristky Šárky Knížetové přednáším písně Smetany, Dvořáka, Janáčka, nebo Martinů, dále Cikánský život, kde uvádím rozdílná zpracování textů cikánských melodií od Adolfa Heyduka ať už Antonínem Dvořákem, nebo Karlem Bendlem. Písně s cikánskou tématikou napsal i Johannes Brahms a nedílnou součástí programu jsou samozřejmě i árie z Bizetovy Carmen.
V pátek 30. května 2025 mám v pražském Švandově divadle koncert s názvem Berlín – Paříž – New York, který mapuje složitou životní cestu německého skladatele židovského původu Kurta Weilla. Od opery k muzikálu. Večer složený ze skvělých německých písní, francouzského chansonu a broadwayských songů.
Blíží se další ročník „Zlatá Pecka“ a proto by mě zajímalo, co bude hlavním mottem letošního ročníku?
Letos si dáme b(B)acha a oslavíme 340. výročí narození a 275. výročí úmrtí jednoho z největších hudebních géniů všech dob Johanna Sebastiana Bacha. Nepřeberné množství instrumentálních i vokálních koncertů proběhne v mnoha městech Pardubického kraje, ale i na hradě Pecka nebo v Praze.
V pátek 16. května jste byla jednou z hvězd veletrhu Svět knihy Praha. Jaká byla atmosféra a co vám udělalo největší radost?
Že jsem tam vůbec byla pozvaná. Před rokem by se mi o tom ani nesnilo. Je neuvěřitelné, co všechno ten život přinese. Připomíná mi to trochu tu mou hereckou kariéru. Něco zkusíte a šup už je tu nominace na Thalii. Myslím, že po autogramiádě následující beseda se mnou v úplně zaplněném Šrutově sále byla velmi srdečná, vtipná a prodalo se dost mých knížek. Těší mě, že lidé projevují zájem a umí moje snahy ocenit.
Co víc si přát. Ta kniha „Ty vole se neříká“, která vyšla před pár měsíci, je fakt skvělá. Já ji přečetl na jeden zátah…
To víte, že mně dělá velkou radost, když se kniha dobře prodává a hlavně, když je čtená. Alespoň se lidé dozvědí, že umělecký život na té největší úrovni není procházka růžovým sadem, ale pěkná dřina, i když je to popsané vtipně a ironicky. Kamkoli přijedu na prezentaci knížky, tak je plno a ohlasy jsou nad očekávání pozitivní.
Robert Rohál
Foto: Pavel Petruška a archiv Dagmar Pecková (foto s DP v nákupním vozíku během zkoušek inscenace Lear)
Fotogalerie
