Magazín Elita

Hraju policajty i kriminálníky, profesory i dělníky, romantiky i neurotiky, říká Ivan Franěk

Hraju policajty i kriminálníky, profesory i dělníky, romantiky i neurotiky, říká Ivan Franěk

I když Ivana Fraňka zná i naše publikum z českých filmů, v zahraničí je už řadu let vyhledávaným a úspěšným hercem. V Itálii a Francii se dokázal prosadit nejen typem, ale i tím, co na plátně vytváří. Je to excelentní hráč. Jeho postavy mají charisma i kouzlo osobnosti, ale navíc má štěstí na filmy, role, herecké partnery i režiséry. V rozhovoru říká, že má rád režiséry, kteří mají fantazii. Také nemůže dodnes zapomenout i na spolupráci s Jurajem Herzem, ale několik filmů natočil i s Danem Svátkem. Tak třeba v tom připravovaném – Dvě slova jako klíč – má hlavní roli a hraje s Davidem Švehlíkem a Danielem Olbrychovskim.

Nedávno jsem vás viděl v písničkovém klipu Vladimíra Mišíka Dech, který se mi líbil, jak video klip, tak samotná písnička. To ale asi nebude váš první videoklip…

K videoklipu Vladimíra Mišíka Dech mě přizvala režisérka a producentka Mája Hamplová. Jsem jí za to velice vděčný a musím říct, že se mi s ní a celou tvůrčí skupinou včetně herečky Marty Dancingerové pracovalo úžasně. V podstatě je to můj druhý videoklip, kde jsem hrál, ten první byl pro skupinu Cartoonnage k písni Já už to vím, kde jen v pár obrazech jsem si zahrál Nikolu Teslu, a to v režii Dana Svátka. Několik jiných videoklipu vzniklo sestřihem filmu k písním, které zazněly i ve filmu. Například píseň Kříž Davida Stypky ve filmu Úsměvy smutných mužů, nebo Žena ze Stínadel kapely Lili Marlen ve filmu T.M.A.

Naše publikum vás určitě zná. Třeba z hororu Juraje Herze T.M.A., ale i z jiných českých filmů, ale přesto vás o to více zná zahraniční publikum. Léta totiž točíte ve Francii a Itálii. Zajímalo by mne, které z těchto filmů pokládáte za nejzajímavější?

Těžká odpověď. Za každý film, na kterém jsem měl možnost pracovat, jsem vděčný a děkuju osudu za emoce i zkušenosti, které mi přinesly, a to ať v dobrém či zlém...

Z těch zahraničních je to určitě „Le Grande Bellezza" (Velká nádhera) Paola Sorrentina - film oceněný Oscarem 2014, „Bruccio nel vento" (Hořící ve větru) Silvia Soldiniho (Berlienale 2002) - film, kterým začala má italská kariéra, „Vodka Lemon" kurdského režiséra Hinera Salema (Benátky 2004) - film natočený v extrémních klimatických podmínkách (-20° až -40°) v postsovětské Arménii, „Jeune Karl Marx" (Mladý Karel Marx) režiséra Raula Pecka (Berlienale 2017) - film, který se prodal do Číny v 9000 kopiích...

A z těch českých filmů je to určitě „T.M.A." (2009) Juraje Herze, „Úsměvy smutných mužů" (2018) režiséra Dana Svátka – film natočený podle stejnojmenné knižní předlohy Josefa Formánka, a určitě i film „Mstitel" (2021) úžasné režisérky a herečky Lucie Klein Svobodové – snímek, který aktuálně získává cenu za cenou na zahraničních filmových festivalech.

Předpokládám, že máte agenta či agenturu. A se kterými režiséry rád spolupracujete?

Ano, mít agenturu, která vás zastupuje, je velmi důležité. Přes agenturu se herec spojuje s projektem, produkci a s režisérem. Navíc agentura vyřizuje veškeré otázky a odpovědi týkajících se herecké smlouvy. V Čechách mě zastupuje Petra Svarinská (Reset Actors), zatímco v zahraničí mám pak zastoupení jak v Itálii, tak ve Francii a Německu. Velice rád pracuji s režiséry, s nimiž funguje vedle profesionálního souzněné i to lidské. Mimochodem, s režisérem Danem Svátkem spolupracuji už na šestém projektu!

Jaká byla spolupráce se slavným režisérem Jurajem Herzem?

Na Juraje Herze budu vždy vzpomínat s láskou a úctou. Když jsme se poprvé potkali při přípravách filmu T.M.A., řekl mi: „Ty jsi loutkář, já jsem loutkář, jen jsem vystudoval o třicet let dřív než ty… A tak si budem rozumět a tykat!"

Vynikající režisér, herec, člověk Juraj byl výjimečný ve všem, co dělal. O tom, co jsme spolu prožili během natáčení filmu T.M.A., by se dalo povídat hodiny… Já jen prozradím, že namísto slova „Akce!", po kterém se začíná natáčet scéna, Juraj vyčkal na ticho – a pak klidným hlasem řekl: "Tak prosím" - A já jen děkuji, že jsem měl to štěstí a poznal jsem tohoto velikého muže!

Je rozdíl pracovat v Česku a venku?

Rozdíly jsou a nejsou. Kdysi novinář Radovan Holub napsal, že filmová a televizní produkce je odrazem společnosti, ze které vychází. Myslím si, že je to zajímavý námět k zamyšlení. Můj názor je, že rozdíly jsou v tématech projektu, v žánru filmu, které různé země reprezentují (ať už je to "česká pohádka", „francouzský Noir" nebo “italská komedie") - a také v publiku. Při vlastním natáčení už rozdíly mezi zeměmi tolik nevidím. Tam je rozdíl v lidech, ve schopnostech organizace, v kapitánovi, který tu či onu loď vede do přístavu. Ať už se mluví jakýmkoliv jazykem a catering buď nabízí knedlík se svíčkovou nebo steak frit nebo pizzu.

Jaké role tam obvykle hrajete? Jsou to „démoni každý coulem“?

V mé dosavadní herecké kariéře jsem měl štěstí na různé typy postav. Ztvárnil jsem policajty i kriminálníky, profesory i dělníky, romantiky i neurotiky. Zatím si říkám: Když tě posadí do krásnýho auta a vedle sebe máš nádhernou herečku, která hraje tvou partnerku, tak to ještě jde! Ale až tě posadí na lavičku v parku a držíš psa na vodítku, nebo krmíš holuby, tak už to bude o něčem jiném. Mám rád režiséry, kteří mají fantazii.

Už v během DAMU jste působil ve Francii, kde jste byl deset let v divadle. Tam jste pracoval s loutkami? Byla to cenná zkušenost?

Po absolvování DAMU jsem vycestoval do Francie, kde jsem začal pracovat v loutkovém divadle J. P. Lescota. Spolupracoval jsem s tímto divadlem jako loutkář, herec, scénograf a výtvarník celých deset let a pracovně jsem s ním procestoval křížem krážem celou Francii a půl Evropy. Bylo to období, ve kterém jsem se formoval ve všech směrech jak pracovně, tak osobně, a těžím z něj dodnes. Později, když jsem začal žít i v Římě, vytvořil jsem se skupinou herců loutkové představení „EHI", které se s úspěchem hrálo několik let. V Římě se mi také napůl splnil můj životní sen, zahrát si postavu v díle Franze Kafky. Vždy jsem snil zahrát si ji v Praze, ale stalo se to v Římě, kde mě režisér Giorgio Barberio Corsetti obsadil do role Pana K. v Zámku Franze Kafky. Můj velký sen se vyplnil, jen Pan K. mluvil italsky!

V posledních letech jsem se divadlu nevěnoval. Jednak kvůli pandemii Covid 19, která srazila na kolena mnoho divadelních projektů, a také kvůli častému natáčení v různých koutech Evropy.

Žijete trvale venku?

Těch domovů mám několik. Trvale žiji ve Francii, přechodně v Itálii, a maminku a bráchu Petra (je také herec, pozn. aut.), mám v Čechách. Ale ať už jsem kdekoliv, mám stále v tašce klíče od všech domů a bytům, kde bydlím, protože nikdy nevím, nebudu-li muset z Paříže namísto do Říma letět na otočku do Prahy… Ale ten „domov", ten, co má člověk hluboko v srdci, je pro mě stále tam, kde jsem se narodil, kde jsem vyrůstal – v Čechách!

Zajímalo by mě, co děláte, když netočíte anebo se neučíte roli?

Volný čas je pro mě slovo trochu abstraktní (usmívá se) … Ale když už mám volno, snažím se být co nejvíc s rodinou. Mám dvě malé děti v Itálii, velkého syna v Lillu ve Francii, má nejstarší dcera žije už třetím rokem v Austrálii.... Jinak brášku mám v Praze a maminka žije v Plzni. Takže to obnáší hodně cestování i v osobním životě. A doma? Opravy v domácnosti i na baráku, oprava auta, domácí úkoly, nákupy, vaření, praní, ale také výlety do hor i k moři... Rád fotím, chodím sportovat, mám rád procházky i jízdu na kole, rád sbírám houby, poslouchám muziku, ale ze všeho nejradši pozoruji život kolem mě... Když mam volno, je pro mě vše nenormálně normální!

Máte bohatou filmografii. Já to bylo v posledních dvou letech, co se práce týče?

Lockdown kvůli Covidu 19 mě zastihl začátkem března 2020 v plném natáčení italského seriálu „Fugitiva" v Římě. Itálie na tom byla v té době velice špatně a ze dne na den byl vyhlášen zákaz vycházení. Nemohl jsem cestovat, a tak jsem strávil několik měsíců v horách v italském Abruzzu, což je jeden z mých domovů. Kdy se pak v červenci natáčení znovu rozjelo, testovali nás každé ráno na place ještě před cestou do kostymérny. Produkce v Itálii i dnes testuji každého každý natáčecí den. Tenkrát byl problém v tom, že naše natáčení začalo v únoru, a tím pádem jsme v červenci a srpnu dotáčeli seriál v krásných zimních kostýmech ve čtyřicetistupňových vedrech v Římě a okolí...

Poslední dva roky jsou velice náročné pro každého z nás kvůli covidové pandemii. Mně osobně některé projekty nenávratně odpluly, jiné se podařilo realizovat s přestávkami. Nejhorší ze všeho byla a je nejistota zítřka, jak pracovní, tak zdravotní. Přeji si moc, asi jako všichni, aby se tato situace zlepšila, a my jsme mohli zase svobodně dýchat!

Co vás čeká v letošním roce, co máte v plánu?

Rok 2022 měl začít cestou na indonéský ostrov Syberut, kde jsme měli s Davidem Švehlíkem pokračovat v natáčení filmu Dana Svatka „Dvě slova jako klíč". Film se točí podle stejnojmenné knižní předlohy Josefa Formánka. Bohužel jsme museli už asi popáté výpravu na poslední chvíli odložit na květen právě kvůli proticovidovým opatřením v Indonésii. A tak doufám, že se tento rok podaří film dotočit, aby ho diváci mohli vidět začátkem roku 2023.

Koncem ledna začínám natčení dvou francouzských filmů „Tři mušketýři" („D' Artagnan" a „Milady"), které by mělo trvat do konce dubna. V létě se pak mají připravovat nové řady dvou italských seriálů, kde bych se měl znovu objevit. Ale pak je tu ten zítřek, o kterém nikdo neví, co nám přinese...

Ale budu moc rád, když letos proběhne premiéra terapeutického filmu (pracovní název „Tloskov fiction"), na kterém jsme spolu s Jardou Duškem spolupracovali s klienty Centra sociálních služeb Tloskov. Díky Matěji Lipskému, který je vnukem Oldřicha Lipského a který je ředitelem centra, se podařilo natočit projekt, kde si úžasně zahráli i klienti ústavu – Ondra a Jirka, ale samozřejmě se na jeho realizaci podílelo mnoho dalších klientů i místních. Nesmím zapomenout na režiséra Jakuba Vlachynského, na produkční Jiřinu Šimkovou nebo na architekta Ivo Návrata. Já osobně jsem v Tloskově nechal na věky kus srdce, a pevně doufám, že se všichni v tomto roce ve zdraví sejdeme na zatím odkládané premiéře.

Robert Rohál

Foto archiv Ivan Franěk

Fotogalerie
15358 15359 15360 15361

Další články z rubriky

Zemřela významná česká sochařka Vlasta Prachatická

Zemřela významná česká sochařka Vlasta Prachatická

Juniorský závodní tým Masarykova okruhu nemá nouzi o talenty

Juniorský závodní tým Masarykova okruhu nemá nouzi o talenty

Rockeři Martin Němec a Jan Homola vystavují společně své obrazy v pražské Galerii 1

Rockeři Martin Němec a Jan Homola vystavují společně své obrazy v pražské Galerii 1

Jenom název výstavy Divná doba leccos naznačuje, musel jsem reagovat, říká malíř Jaroslav Jerry Svoboda

Jenom název výstavy Divná doba leccos naznačuje, musel jsem reagovat, říká malíř Jaroslav Jerry Svoboda

Horolezec Jaroš ukázal nohy. Od omrzlin přišel před deseti lety o všechny prsty!

Horolezec Jaroš ukázal nohy. Od omrzlin přišel před deseti lety o všechny prsty!