Magazín Elita

Herečka, která měla úspěch na jevišti, ale i ve filmech, které jsou kultovní

Herečka, která měla úspěch na jevišti, ale i ve filmech, které jsou kultovní

V úterý 23. listopadu zemřela ve věku 85 let divadelní a filmová herečka Jaroslava Vysloužilová-Wanieková. Přes čtyřicet let byla věrná šumperskému divadlu, kde se dočkala rolí, na které vzpomínala jak ona sama, tak její publikum i kritici. Dokládá to řada hereckých cen a uznání. Zatímco na začátku své herecké kariéry točila filmy, z nichž některé jsou kultovní, jeden z jejích posledních filmů - Marian - byl přijat na sedmi mezinárodních festivalech, přičemž z MFF Locarno 1996 si odvezl Stříbrného leoparda a Cenu FIPRESCI.

Její tvář zná především lidé, které zajímají starší české filmy. Ti také dobře vědí, jak to mají herci z oblastních divadel těžké. Natočí třeba film, který se sice líbí, ale pak zase dlouho nefilmují, protože je vedení neuvolní z divadla. Kolikrát je režisér chce, ale nakonec obsadí někoho jiného, protože je blíž, je volný anebo působí přímo v Praze. 

I když u filmu měla talentovaná začátečnice Jaroslava Vysloužilová-Wanieková dobrý nástup  a ve druhé polovině šedesátých let si v několika zásadních filmech zahrála, potom točila jen sporadicky. Doménou se jí stalo jeviště šumperského divadla, kde vyrostla v jednu nejzajímavějších a nejosobitějších hereček. Její "švarný" zjev, plný ženskosti a šarmu, jako by ji předurčil pro postavy žen silných, osudových, žádoucích a nebezpečných. Své hrdinky dosáhla interpretovat s celou škálou sytých tónů i podtónů.

Jaroslava Vysloužilová-Wanieková se narodila 12. dubna 1936 v Prostějově, kde vychodila základní a potom i střední pedagogickou školu. Už během studia dobře věděla, co chce dělat po maturitě - lákalo jí herectví, a sen se jí splnil. Na brněnskou JAMU bylo přijata hned napoprvé, školu absolvovala v roce 1960. Do svého prvního angažmá nastoupila v Beskydském divadle v Novém Jičíně hned po absolutoriu a byla tam dvě sezóny. Potom odešla do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde strávila pět let.

V Šumperku začínala Maryšou

V roce 1967 se stala členkou šumperského divadla. Tam začala titulní rolí v Maryše, aby se postupně přehrála od dívčích postav ke zralým ženám. Vytvořila tak desítky postav jak v klasickém, tak dramatickým zaměření. Pamětníci vzpomínají nejen na její Lízu v Pygmalionu, ale později také třeba na její paní Ofku v Noci na Karlštejně, paní Svatou z Ostře sledovaných vlacích, Maude v Haroldovi a Maude nebo Marii Stuartovnu. Právě v Šumperku našla nejen velké herecké příležitosti a přízeň diváků, ale i rodinné zázemí. Jejím manželem byl Stanislav Waniek (1931 - 2012), který byl stejně jako ona dlouholetým členem Divadla Šumperk.

"S Jarkou jsem při práci zažil tvůrčí zázraky! Myslím zvlášť na naši spolupráci při inscenaci Balada o poručíkovi a Marjutce. Na celostátní přehlídce Ostrava dnešku ohromila svou rolí nejen publikum, ale i kritiku – byť se jednalo o ryze komorní příběh se dvěma herci," vzpomíná herec a režisér Jiří Fréhar.

Díky divadelnímu angažmá jsme se s Jaroslavou Vysloužilovou-Waniekovou prakticky vůbec nesetkali na televizní obrazovce, objevila se snad jen v seriálu Četnické humoresky (1997) anebo v hraném dokumentu Vincenz  Priessnitz (1999). Většinou hrála v divadle a měla úspěch, za své vystoupení v představení Tři velké ženy získala cenu za nejlepší herecký výkon na divadelním Festivalu Miloše Movnara (2000). V roce 2007 obdržela cenu Senior Prix od Nadace Život umělce.

Hrála ne na sto, ale na tisíc procent

V roce 2010 se rozloučila s divadlem titulní rolí v tragikomedii Kanaďanky Isabelle Doré César a Drana, kde nejen hrála, ale inscenaci i režírovala, postarala se o výpravu a výběr hudby. Za roli Drany obdržela v roce 2011 Cenu Olomouckého kraje. „Byla jedna z mých nejkrásnějších. Vše, co jsem herecky a lidsky poznala, jsem mohla do té role dát,“ prohlásila Jaroslava Vysloužilová-Wanieková.

„Je to nevšední zážitek, vidět herečku Jaroslavu Vysloužilovou ve hře Cézar a Drana napsané frankofonní Kanaďankou Isabelle Doré. Pětasedmdesátiletá herečka drama režíruje, postarala se o výpravu a výběr hudby. Pomáhají ji herci šumperského divadla Hana Vonzino a Jiří Bartoň,” napsala Lenka Hoffmannová.

Herec Jiří Bartoň vzpomíná nejen na inscenaci Cézar a Drana, ale hlavně na osobnost šumperské herečky: "S Jarynou jsem partneřil ve dvou divadelních inscenacích, absolvoval s ní dlouhou řadu repríz obou her a pokaždé to stálo za to. Vnímal jsem ji jako plnokrevnou, velmi živelnou herečku, plnou instinktivního, opravdového komediantství. Nikdy nepodehrávala, raději by ve výrazu trochu přehnala, než aby nějakou jevištní situaci poctivě herecky nedokreslila. Ona v sobě skutečně měla nezměrnou zásobu temperamentu, dokázala až zaskočit svojí ohromnou dravou energií. Oceňoval jsem na ní, že vždy hrála ne na sto, ale na tisíc procent. Její poslední rolí na jevišti byla hlavní hrdinka monodramatu Cézar a Drana. Nejen že vznik inscenace iniciovala, ujala se také režie a nadto ve svém volném čase sháněla ty nejvhodnější rekvizity a kostýmy. Hlavně ale pro ni každá repríza této hry znamenala velké psychické vypětí, protože ve svých čtyřiasedmdesáti letech musela zvládnout obrovské množství textu, a to bez nápovědy. I bez případné pomoci hereckých partnerů, neboť hra obsahuje minimum dialogů a je příležitostí především pro hlavní představitelku. Jaryna se této své roli naplno odevzdala, vnímala ji koneckonců jako svoji hereckou závěť. Vím, že v mladém věku měla našlápnuto stát se také filmovou hvězdou, ale ze soukromých důvodů a vlastních rozhodnutí tyto své šance minimalizovala. Jaryna pro mě zůstane zůstane synonymem člověka, který byl pro svou profesi vnitřně zapálen. Ona divadlo opravdu milovala."

Když už natáčela, pak jen se samými velikány

V českém filmu začínala v roli Veverky  v Kachyňově snímku Ať žije republika (1965), potom se objevila ve slovenském filmu Panna zázračnica (1966). A zatímco Karel Kachyňa ji obsadil do svých dalších dvou filmů - Noc nevěsty (1967) a Směšný pán (1969), ve filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968) ztvárnila postavu živočišné Fanky. 

Velkou příležitost jí přinesla úloha potvory Magdy, kterou předvedla v tragikomedii Svatej z Krejcárku (1969) - snímek natočil v žižkovské periferii Petr Tuček a vedle ní se herecky představili ještě Václav Kotva a František Peterka. Zajímavý snímek přesto zapadl, což možná způsobila i začínající normalizace a s ním související příkrý odklon od zlatých šedesátek.

Poté se na několik let odmlčela, až dostala hlavní ženskou roli Nanky, manželky hospodáře Jagoše, a to v normalizačním snímku režiséra Antonína Kachlíka, nepřesvědčivém pokusu o překonání Jasného "Rodáků". Následovaly menší role ve filmech Radost až do rána (1978) a Housata (1979), ale moc nefilmovala ani v další dekádě. Zahrála si v úspěšném slovenském filmu Juraje Jakubiska Nevera po slovensky (1981) a ve Vávrově Komediantovi (1984).

O poznání větších a zajímavějších postav se dočkala v dramatu Marian (1996), kde měla postavu vychovatelky Tošovské, a v černé komedii Postel (1998), kde ztvárnila Marii. Zatímco o Marianovi napsala kritika, že jde o přesvědčivý a poctivý film, jehož mimořádné hodnoty myšlenkové a filmařské práce zůstaly zatím neoceněny, Postel zase patří k nejoriginálnějším českým filmům devadesátých let.

Stačí si přečíst recenze - a je vám jasno, v jakých filmech Jaroslava Vysloužilová-Wanieková na sklonku své filmové kariéry hrála: "Postel - snad jediný český polistopadový film (snad ještě Tycův Vojtěch, řečený Sirotek), který jede na vlně v českém kontextu světových šedesátých let a který za touhle vlnou zdvíhá onu příslovečnou novou vlnu, na kterou tu všichni čekáme... Ozvěny surrealismu. Záměrná rezignace na komerční úspěch a úmysl dělat skutečně umělecký film. Nádherná kamera. Magický černobílý obraz. Snové vize. Umění..."

I když ji potkaly ve světě filmu spíše menší role, měla to nezměrné štěstí, že když už natáčela, pak jen se samými velikány - režiséři Otakar Vávra, Karel Kachyňa, Vojtech Jasný nebo Juraj Jakubisko jsou toho jasným důkazem. Dnes to jsou kultovní filmy. Přitom pro mnohé z šumperských diváků i jejích mladších kolegů zůstává i ona sama kultem, kultovní herečkou. Protože její životné postavy, které vytvořila v Šumperku, patří k těm nezapomenutelným.

Dokládají to i slova herečky Bohdany Pavlíkové, která s ní hrála právě v Šumperku: „Jaryna... Velká žena, tělem i duší. Láskou k divadlu, nejvíc k šumperskému. Profesionálka, vždy připravena na zkoušku, bojující za psychologii své postavy. Nekompromisní ve svém názoru na ostatní. Vyžadovala kázeň a stejnou odevzdanost inscenaci, kterou žila ona sama. Fandila všem kolegům, když zrovna nebyla obsazena. A stejně tak jim dokázala sdělit svůj názor, který nemusel být vždy lichotivým. Pro divadlo žila, a když už jí nebylo umožněno vystupovat v něm, chodila nás podporovat na premiéry. Jaryno, děkuji. S úctou! Vzpomínky zůstávají.“

Robert Rohál

Foto archiv Roberta Rohála

Fotogalerie
15138 15139 15140

Další články z rubriky

HRABĚ MONTE CHRISTO láká na velkolepé nové zpracování

HRABĚ MONTE CHRISTO láká na velkolepé nové zpracování

Vibrační plošina Galileo dává sílu do pohybu a pomáhá handicapovaným dětem udělat první krůčky

Vibrační plošina Galileo dává sílu do pohybu a pomáhá handicapovaným dětem udělat první krůčky

Velikonoce jsou jedním z hlavních křesťanských svátků

Velikonoce jsou jedním z hlavních křesťanských svátků

Michaela Gemrotová připravuje sólovou desku. Prvním singlem je píseň věnovaná dceři Anežce

Michaela Gemrotová připravuje sólovou desku. Prvním singlem je píseň věnovaná dceři Anežce

Film VÝJIMEČNÝ STAV s Ondřejem Vetchým je o dezinformacích, které hýbou světem

Film VÝJIMEČNÝ STAV s Ondřejem Vetchým je o dezinformacích, které hýbou světem