Kde končí reality show na obrazovkách, tam pro některé pokračuje v životech druhých a někdy to může být skutečně hořký kalich, který se musí vypít až do dna… Pro tyto případy škoda, že už je to bez kamer. Mám pocit, že pro show a vysokou sledovanost udělají tvůrci pořadu vše a nikdo se neptá, jaké to bude mít důsledky. Pořad Farmář hledá ženu pravděpodobně do této kategorie patří.
Na jednu stranu to je logické – proto to přeci dělají, ale co ti, kteří se stávají obětí show v přímém přenosu a nejedná se jen o „hlavní hrdiny“, ale i o ty, kteří jim uvěří, protože ti, co se nějaký čas objevovali na obrazovkách se cítí být osobou s „nálepkou V.I.P.“ a často se staví do role vyjednavačů ve prospěch druhých, nejlépe charity.
Pořad Farmář hledá ženu vyrobila také slovenská televize Joj a dokonce TV Prima do něj dodala jednoho ze soutěžících z druhé řady českého Farmáře, indiána Jana Pokorného (zdroj: www.digizone.cz)., který byl v té době čerstvě - po čtvrté – rozvedený. Tato slovenská řada byla obsazena rekordním počtem sebevrahů, samozřejmě před natáčením a nikoli v souvislosti s ním.
Poslední ženu indiána Jana Pokorného Renatu jistě její svatební krok velice mrzí a bude ho litovat ještě dlouho. Krátce po návratu ze svatební cesty to začalo skřípat a měsíc po šťastném ANO Jan Pokorný v on-line deníku Super.cz sdělil, že za rozvodem jsou peníze. „Ukázalo se, že si na bohatou jen hraje“, a na závěr dodal na adresu své manželky: „a ne dlužit, kam se podívám a chovat se sprostě v charitě“.
Jen si tak říkám, když jsem brouzdala po internetu, jací lidé jsou pro show vybíráni. Zavzpomínejte se mnou na druhou českou řadu, které vévodil Indián Honza třeba na:
- Michala Friče: devatenácti letý mladík - intimní sblížení se třemi dívkami při natáčení, o kterých víme.
- Jirku Čočka: jednačtyřicetiletý panic, který byl plně ve vleku své matky a sestry.
- Standu Sekaninu: vdovec, který v žádném případě nežil sám - jeho stálá partnerka napadla Kateřinu, která o srdce Standy bojovala.
Pozornosti dramaturgů neunikají ti, kteří chrlí jednu utopii za druhou, jsou snílci, jedinci s poruchami chování, sebevrazi a sobečkové…, na které jaksi skrze obrazovku přivykneme a hledáme v nich jen to dobré, ale i třeba to, co se jim v životě nepovedlo, abychom mohli jejich prohřešky a hříšky chápat či dokonce odpouštět. Je tedy nutné k těmto typům pořadů přistupovat jen jako k sondě do života těch druhých, a to striktně, jinak nám mohou zbýt jen oči pro pláč.
Lenka Žáčková
