Magazín Elita

NEPLÉST POJMY S DOJMY

NEPLÉST POJMY S DOJMY

Jsem známá tím, že nejsem příznivcem nekonečných rádoby etických debat o vhodné terminologii kolem lidí s postižením, přesněji vozíčkářů. Tedy, jak „nás“ má „zdravá“ většina označovat. Už jen proto, že tyto debaty se často vedou v kruzích bez jediného člověka s postižením. Přijde mi to absurdní.

Jsem na vozíku 17 let, ale postižení mě provází odmala, a tak zkusím vyjádřit, jak to cítím já.

Etikové, či jiní „vyvolení“, přijdou každou chvíli s dalším a dalším zákazem nějakého slova a s nějakou jeho náhradou. Například slovo vozíčkář je eticky již zcela mimo mísu. Místo něho se má užívat člověk užívající kompenzační pomůcku, a kdo ví, zda je toto ještě aktuální. Invalidní se znelíbilo, protože invalidity znamená v angličtině neplatnost. Ovšem, že slovo handicap vzniklo ze spojení cap in hand – čili žebrák – to zatím nikomu nedošlo. Slovo postižení už také není vhodné. Vhodná je nejspíš snížená schopnost, například pohybu. Sama začínám mít zmatek v tom, jak o sobě můžu a mám mluvit. Kdyby někteří, kteří si myslí, že o tom vše ví, slyšeli, jak si říkáme „my“ vozíčkáři mezi sebou. Krypl a kryplkára by byly ty nejmírnější pojmy. Přiznávám, že drsná označení by měla zůstat v kruhu samotných postižených, a jinak by „nás“ lidé měli nazývat v mezích slušnosti. Ale mně osobně je upřímně jedno, jestli jsem invalida, nebo člověk s postižením. Upřímně nejradši mám označení vozíčkář. Sama si říkám kryplík.:-)

Myslím si, že když se to bude s těmito „označovacími boji“ přehánět, tak hrozí, že se lidé budou bát o vozíčkářích, či o lidech s jiným postižením, mluvit, aby je někdo neosočil, že použili špatné slovo. A zase se z „nás“ stane tabu. Někde v lese za plotem. Pochopitelně přeháním. Je přece možné poznat, kdy vás chce někdo urazit, a kdy jen neví, jak lidi s postižením pojmenovat v situaci, kdy je to potřeba. Vypadá to, že se jen pojmenovává to samé, aby to vypadalo lépe? Jenže třeba vozík zůstane vozíkem i jako kompenzační pomůcka a pořád na něm sedí někdo, kdo ho potřebuje – tedy vozíčkář, postižený, invalida…

Abych to odlehčila, tak tu přeci jen je slovo, ze kterého opravdu šílím. Je to slovo VOZÍČEK. Člověk na vozíčku? Mám z toho husí kůži. Právě teď probíhá Paralympiáda a komentátoři v sestřizích vozíčky nešetří. Basketbalisté na vozíčku? A po hřišti jezdí skupina kluků, za jejichž bicepsy by se nemusel stydět kdejaký vzpěrač. Sráží se, padají, nadávají a jsou u toho… na VOZÍČKU? To je něco jako kočárek? To nikdo neslyší, jak blbě to zní? Vy „zdraví“ běžně říkáte, že nosíte botičky? Myslím, že k dospělým lidem už zdrobněliny nepatří, a to, že je někdo postižený, neznamená, že je nutné se nad ním rozplývat, a že ocení, když vůči němu budete používat „dětský“ jazyk. Nemluvím za všechny vozíčkáře, jen za sebe a pár svých známých. Spíše vycházím z logiky věci. Vozíčkem člověku ubíráte vážnost. Většině vážně nevadí být na vozíku, třeba já to vnímám jako svou součást, nemyslím na ni nějak zvlášť. Ale slovo VOZÍČEK by někdo mohl brát jako zesměšnění či ponížení, i když to tak nejspíš nikdo nemyslí. Je to jen neznalost. Doufám. Doufám totiž, že vozíček neodráží to, jak jsou vozíčkáři „zdravou“ většinou vlastně vnímáni.

Jana Stárková

Novinářka na volném kolečku

vozíčkářka


Další články z rubriky

VÁNOCE MÁM RÁD A CÍTÍM PŘI NICH VELKOU NOSTALGII, ŘÍKÁ HEREC JIŘÍ BARTOŇ

VÁNOCE MÁM RÁD A CÍTÍM PŘI NICH VELKOU NOSTALGII, ŘÍKÁ HEREC JIŘÍ BARTOŇ

CÍTÍM SE BÝT NA SVÉM MÍSTĚ, ŘÍKÁ ZPĚVAČKA TEREZA ČERNOCHOVÁ

CÍTÍM SE BÝT NA SVÉM MÍSTĚ, ŘÍKÁ ZPĚVAČKA TEREZA ČERNOCHOVÁ

OD SMRTI BOŽSKÉ MARILYN MONROE UPLYNULO UŽ 55 LET

OD SMRTI BOŽSKÉ MARILYN MONROE UPLYNULO UŽ 55 LET

PROF. JAN PIRK, DRSC. SE STAL AMBASADOREM AUTOSALONŮ KOPECKÝ

PROF. JAN PIRK, DRSC. SE STAL AMBASADOREM AUTOSALONŮ KOPECKÝ

LENKA TERMEROVÁ SAVÍ SEDMDESÁTINY. ŘEKLI BYSTE TO?

LENKA TERMEROVÁ SAVÍ SEDMDESÁTINY. ŘEKLI BYSTE TO?