Magazín Elita

CESTA K NEJLEPŠÍ BRANKÁŘCE ČESKÉ REPUBLIKY ZA ROK 2011

CESTA K NEJLEPŠÍ BRANKÁŘCE ČESKÉ REPUBLIKY ZA ROK 2011

Psal se začátek roku 2009, měla jsem krátce před 24. narozeninami, krátce po rozchodu, a toho času jsem trávila čas doma učením se na zkoušky v dalším zkouškovém období… Vlastně jsem moc nevěděla, co dělat, po dlouhodobém vztahu zůstalo dost volného času a mnohem méně možností, jak ho trávit. Jo, možná bych měla zmínit, že jsem na invalidním vozíku s vážným nervosvalovým postižením všech končetin, Neuropatií.

V té době zrovna začal bujet fenomén Facebook, tak jsem se tam také přihlásila. A netrvalo dlouho, sítě zafungovaly, a kontaktovala mě moje dávná kamarádka z lázní Iva. A že hraje florbal na elektrických vozících, že mají málo hráčů, že bych to mohla zkusit a vůbec bychom se tam mohly potkat. Řekla jsem si proč ne. Ale zároveň jsem začala přemýšlet, jak se tam dostanu. Elektrický vozík jsem sice měla, byť prastarý, ale rozhodně jsem nechtěla, aby mě tam vezl táta. Sama jsem MHD ještě nikdy nejela. Nepotřebovala jsem to, čas jsem trávila s bývalým partnerem, a ten mě odvezl všude, kam jsem potřebovala. Chtělo to změnu, a tak jsem se vydala na svůj první trénink autobusem. A šlo to v pohodě. Skvělá trenérka Andy mi hned padla do noty a spolu s Ivou mě hned zatáhly do hry. Hrála jsem s přivázanou hokejkou k ruce, protože nemám úchop a na svém pomalém nemotorném vozíku. Začalo mě to bavit. Byl to opravdový sport, kolektivní hra, a to by mě nikdy nenapadlo, že zrovna já můžu něco takového dělat.

Jelikož si Iva pořídila speciální sportovní vozík, mohla jsem hrát na jejím starém rychlém vozíku. Chvíli to trvalo, než jsem si zvykla na navýšení rychlosti z 6 km/h na cca 12 km/h. K tomu pohyb po hřišti, kde jezdí stejně rychle dalších pět hráčů (na tréninku, v zápase je to osm hráčů v poli a dva brankáři) a operování s hokejkou a míčkem. Brzy přišlo léto a já vyrazila s týmem poprvé na turnaj do Německa, do Güstrow. Byla to dlouhá doba, co jsem naposledy přejela hranice. Turnaj mě ohromil. Byl to úplně jiný florbalový svět, hodně týmů, hráčů, speciální sportovní vozíky, profesionalita… a hlavně nesrovnatelná hra – rychlá, precizní. Bylo znát, že v zahraničí má tento sport opravdu dlouhou tradici. Pěkně jsem se klepala, když mě trenérka poslala na hřiště.

Florbal mi opravdu vyplnil celé léto, které by jinak asi bylo poměrně prázdné a smutné. Jeli jsme i na ligové kolo do Zlína, kde jsme strávili i část soustředění. Tam jsem ovšem poznala, že české EWH (anglická zkratka Electric Wheelchair Hockey, tedy náš Florbal na elektrických vozících) má jeden zásadní problém, a to jsou vztahy. Už tenkrát byly problematické i vztahy v našem týmu. A tak jsem neplánovaně jela na další turnaj do Německa, do Weinheimu na Champions Cup. Tedy turnaj pro ty nejlepší z Evropy, který pořádal nejlepší německý tým Torpedo Ladenburg. A to teprve bylo. Tenhle turnaj byl vážně na vysoké úrovni a já se zamilovala. Propadla jsem florbalu.

V té době už jsem dávno sháněla finance na vlastní sportovní vozík, a příští rok na jaře už jsem ho měla. S Ivou, která byla předsedkyní našeho klubu, jsme snadno obnovily naše přátelství a jelikož jsme byly v každodenním internetovém kontaktu, rozhodla jsem se zapojit i do chodu klubu a pomoc, jak budu moci. Stala jsem se místopředsedkyní. Své místo jsem našla hlavně v psaní článků. Ale to až později.

Za tu dobu, co jsem v našem klubu, se konaly dva menší „převraty“. V prvním odešla část hráčů a založili druhý pražský klub Cavaliers Praha a o rok později se stalo něco podobného a vznikl třetí pražský klub Transformers Praha. Navíc naše trenérka otěhotněla. A pak znovu… Zůstaly jsme tak s Ivou na všechno samy, ale rozhodly jsme se, že to dokážeme. Dvakrát jsme začínaly s novými hráči, zvládly jsme samy zařídit a absolvovat další tři turnaje v Německu a uspořádat náš vlastní. Obě jsme dokončily zdárně školu a získaly magisterský titul. To nás ještě víc semklo a zapálilo mě pro práci v klubu.

Jelikož nám odešli oba brankáři a byl rychle nutný záskok do brány na ligu a mně to s přivázanou hokejkou stejně nikdy moc nešlo, vzala jsem to. A už jsem v bráně zůstala. Pozice brankáře mě neuvěřitelně baví. Už nehraji s hokejkou, ale s téčkem, což je speciální plastová konstrukce připevněná před vozíkem, která slouží k vodění míčku. Není tedy nic, co by mě omezovalo a nic mi nebrání v tom vyrovnat se ostatním. A nakonec jsem to dotáhla na nejlepšího brankáře ligové soutěže 2011.

Takže by se dalo říct, že vše špatné v našem klubu bylo nakonec k něčemu dobré. Z krizí jsme se dostali, posílilo nás to a povedlo se nám vybudovat pevný tým, který letos vyhrál celou ligu a stali jsme se tak mistry České republiky. Nevím, jak dlouho bych se vydržela plácat s hokejkou, kdybych souhrou náhod nepřešla do brány. A také nevím, jak dlouho by mě bavilo cokoliv dělat pro nemotivované hráče a bez pozitivní zpětné vazby, jakou dostáváme teď. Hodně pomáhá i naše spolupráce s Ivou, brzy se z ní stala moje nejbližší kamarádka. To všechno vyneslo florbal a náš tým Jaguars Praha na jednu z nejvyšších příček v mém hodnotovém systému. Florbal mi zvedl sebevědomí, rozšířil mi obzory a ukázal mi nové možnosti. Stala jsem se víc nezávislá. Myslím, že by to mohlo pomoci mnoha dalším lidem, kteří jsou v podobné situaci jako já. Doporučuji.

Mgr. Jana Stárková
Místopředsedkyně EWSC Praha
občanské sdružení
www.ewsport.cz

Fotogalerie
1058

Další články z rubriky

OD SMRTI BOŽSKÉ MARILYN MONROE UPLYNULO UŽ 55 LET

OD SMRTI BOŽSKÉ MARILYN MONROE UPLYNULO UŽ 55 LET

PROF. JAN PIRK, DRSC. SE STAL AMBASADOREM AUTOSALONŮ KOPECKÝ

PROF. JAN PIRK, DRSC. SE STAL AMBASADOREM AUTOSALONŮ KOPECKÝ

LENKA TERMEROVÁ SAVÍ SEDMDESÁTINY. ŘEKLI BYSTE TO?

LENKA TERMEROVÁ SAVÍ SEDMDESÁTINY. ŘEKLI BYSTE TO?

VLADY GRYC: JÁ SVÝ SNY MÁM

VLADY GRYC: JÁ SVÝ SNY MÁM

ROBERT ROHÁL MAPUJE ŽIVOTY SLAVNÝCH

ROBERT ROHÁL MAPUJE ŽIVOTY SLAVNÝCH